středa 4. srpna 2010

Na východ od Turecka, na západ od Azerbajdžánu


Genocide is the crime under international law:

"… genocide means any of the following acts committed with intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial or religious group, as such killing members of the group; causing serious bodily or mental harm to members of the group etc."

(Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, UN: 1948).


200 metrů na jih od tureckých hranic a 40 minut na sever od Yerevanu. Blízko od Slunce a dvě hodiny po návštěvě Muzea arménské genocidy. Spirit Khor Virapu a politika za dveřmi.

Khor Virap. Skica přírody, v níž je vše, taková kresbička, jakou malíř nakreslí v podvečer na zahrádce mezi poslední cigaretou a první skleničkou arménského koňaku na ubrousek. Ti, co se neumí dívat, rozeznají obrysy hory a starobylého kostela. Ale pozornější a milující najdou v této skice celý život, jako ve výhledu na horu Ararat lze nalézt celou Arménii. Izolovanost (uzavřená turecká a ázerbájdžánská hranice), bolest (posvátná hora nacházející se na území Turecka), lásku k umění (skvost kostela), uvědomělost (knihy prodávající se i v té nejzapadlejší vesnici) a hloubku (ty oči…).

Nemohu se vyhnout komentáři arménsko-tureckých vztahů, poznamenaných zapíráním historických skutečností, poznamenaných pozadím nacionalismu a etnických konfliktů 90. let a všeobecností kavkazských hrůz tohoto období. Evropský idealistický přístup žene řešení do slepé uličky a zasévá zamrzlé konflikty.

Arménsko-turecká hranice je uzavřená od roku 1993, z turecké iniciativy, a to v rámci podpory Azerbajdžánu ve válce o Náhorní Karabach. V září 2009 se rozeběhly diplomatické vyjednávání o znovuotevření, podepsání arménsko-tureckého protokolu v Ženevě sledoval celý svět. Momentálně je kolem protokolu ticho, Arménie jej ratifikovala v takové podobě, v jaké byl představen, Turecko se snaží protokoly pozměnit a zapojit podmínku vyřešení karabašského problému do podbodů smlouvy. Pat.

Jednání kolem protokolů jsou také nepřímo formováno dalším citlivým tématem. V roce 1915 byla ottomanským sultánem a vládou Mladoturků vykonána nad arménským obyvatelstvem genocida. První genocida 20. století. Předem připravené vyhlazení obyvatelstva arménského etnika je dodnes břemenem mnoha Arménů, kteří touží po pravdě. 1,5 miliónů obětí. Memorial Complex of Tsitsernakaberd, věnovaný obětem genocidy a připomínající nutnost uznání minulosti, ční nad jerevanskými paneláky. 24. duben, den výročí zatčení arménské inteligence roku 1915, je dnem demonstrací a kampaní volajících po uznání genocidy. Kolem Memorialu se shromáždí tisíce lidí a za doprovodu hluboké molové hudby se učí z chyb a volají po jejich neopakování se v budoucnosti.

1915 a největší masakr v dějinách lidstva. Svět se příliš nedívá, Evropa prolévá vlastní krev a hájí vlastní čest. Politika pan-turkismu, zesílená počínajícím problémém rozpadání se ottomanského impéria, vedla k nutnosti národního sjednocení pod heslem „Turek“, tedy k turkifikaci etnických skupin obývajících území země. Starobylý křesťanský národ Arméni nebyl vhodným a klíčovým hráčem v tomto procesu. Zde chci upozornit, aby nedošlo k chybné a bolestivé záměně islámu a tureckého fašismu, muslimská víra nehraje roli při aplikaci hrůzného plánu, šlo o výsledek politické vlády aplikující hybridní sociální konstrukt. Prosím, mějte to na paměti.



Genocida byla provedena v několika krocích. 24. 4. 1915 bylo zatčeno 1000 arménských intelektuálů, kteří reprezentovali myslitelskou a mravní páteř národa. 300 000 mužů bylo mobilizováno v rámci povinné vojenské služby vlasti a zavražděno spoluobčany poblíž fronty. Zbytek arménského obyvatelstva, ochuzen o bojeschopné muže, byl odzbrojen a vyhnán na dlouhý pochod pouští do Sýrie. Lidé podléhali horkému počasí, hladu, žízni a v důsledku bytí, znásilňování a nelidského zacházení. K této přímé genocidě bývá přidáván krok čtvrtý, a to kulturní genocidu (ničení kostelů a veškerého kulturního dědictví).

Svět fungoval v jiných měřítkách a násilné řešení konfliktů bylo akceptovaným nástrojem mezinárodní politiky. Žádný argument ale neospravedlní vyvraždění 1,5 miliónu Arménů. Stejně jako nic neočistí Stalinovy vraždy, ani to, že vyhrál 2. světovou válku. Do jeho muzea nikdy nevkročím.

Adolf Hitler v roku 1939, po napadení Polska, přesvědčoval své vojenské velitele o fungování jeho plánu těmito slovy: "Kdo si pamatuje vyhlazení Arménů?"


Více relevantních informací naleznete v AJ zde: http://www.unitedhumanrights.org/genocide/armenian_genocide.htm. Velice také doporučuji přečíst si nádhernou knihu, takovou monumentální výzvu k lidskosti, a to Čtyřicet dnů od Franze Werfela: http://www.databazeknih.cz/knihy/ctyricet-dnu-28894.

“Those who do not remember the past are condemned to repeat it.”


Proč mlčíš. Život se tak divně mění. Sprostě člověka obelhává.




Dějství druhé, ráno s Havlem a pověšeným prádlem.

Je to kýčová kompozice a chci Vám o ní říct.

Čajkovskij, Chopin a Dvořák se rozeznívali nad masivním dubovým stolem obklopeným čalouněným nábytkem, prohýbajícím se jídlem. Kolem stolu jsme seděli my, co jsme spolu kamarádili, randili a pomáhali si. Venku šuměl Bospor a hlavní ulice tepajícího Istanbulu. Ráno vždy vytváří můj den. V dobách studia na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně jsem s potěšením vstávala o hodinu dříve, abych si naplnila požitkářské chutě zážitky z literatury a výborné snídaně. Noviny, knížka a snídaně jsou základy mého denního naladění. K tomu navíc víkendy, které začínaly snídaněmi v trávě či u francouzského okna s milým výhledem a s exmilým. Pobyty v istanbulském bytě kamaráda architekta Toma v roce 2009 toto řekněme buržoazně aristokratické ztrácení času podtrhly tou nejtlustší čarou.



Od těch dob snídání miluji ještě více, jak osamělé s knížkou, tak plné krásných lidí a klasické hudby. V Jerevanu jsem si u oken do dvora četla Havla, pozorovala jeho faktické počínání skrze stížnosti konce 70. let. Pestrobarevné prádlo, pověšené z oken na předlouhých lanech končících na pouličním osvětlení, kopírovalo pohyb větru a v kontrastu s vycházejícím sluncem připomínalo mi noční města. Noční čas, kdy je možné pozorovat jen světla a obrysy tyčící se vůči obloze.

V centru jsem potkala Hayka, mého kulturního průvodce. Cafesjanovo museum skryté uvnitř Kaskád, mého nejoblíbenějšího místa na celé zeměkouli, nabízí výstavy moderního umění, současně převážně umění skla a umění expresionismu Arshila Gorkého. Sklo v centru uměleckého zájmu a múza abstraktního expresionismu Gorky, spolu s výbornou kávou a dezerty na tenoučkých talířích, byly tak arménské. Celou dobou mi hlavou mihotaly myšlenky na můj domov v Tbilisi a na signifikantní rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Gruzíni žijí život na dřeň. Hlavně žít a hořet, to se počítá, být slyšet při každé činnosti a milovat druhé. Arméni jsou jiní. Zdravěji uzavření a vznešenější, obalují je vrstvy kulturního člověka. Gruzínské heslo je teď, nebo nikdy, tak chtějí žít život. Arméni chtějí všechno se stylem a smyslem. Nechci a neřeknu, co je lepší, v obojím jde najít něco zasahujícího. Doma jsem v Tbilisi a Jerevan je má nejoblíbenější výletní destinace. A vykonstruované utužování identit skrze pošlapávání druhého národa se mi hnusí a odsuzuji toto chování. Tak a co těď…

Zajímavé se také pár řádky věnovat vztahu k Rusku. Arménská politika je politikou racionální, vycházející z národních zájmů a z uvědomování si reálných měřítek a nástrojů světové politiky. Velké číslo Arménů žije v Rusku, obchodní vztahy zaměřují Rusko, uzavřené hranice s Tureckem a Azerbajdžánem nedávají land-lock zemi ani jinou možnost. Gruzíni tomu říkají zbabělost. Arméni říkají gruzínskému počínání a vymezení vůči Rusku stupidita a nerozvážnost.

Zpátky ke Kaskádám. Ano, je to mé nejmilejší místo na planetě zemi. Srpen 2008 jsem strávila nahoře s Dostojevským. Má první cesta na Kavkaz, má první cesta za mou identitou a mými životními aspiracemi. Když vyjedeš nahoru, je to, jako by Tě klamaly smysly. Nejprve oči, poté uši, a nakonec se Ti přeplní i srdce. Všechny Vás, co mám ráda a vážím si Vás, všechny Vás sem zvu a chci Vám toto místo ukázat. Kéž by tu tak byli mí rodiče.

Ten den v Jerevanu jsem byla naplněná a nechtěla jsem se probudit.

neděle 1. srpna 2010

Za sedmero řekami a devatero horami, mezi princi a princeznami


Jakmile skončilo pozorování Gruzie skrze zářící pohledy Vojty a Michala (k jejich pobytu a pozoruhodným naplnění smyslů se ještě vrátím v dalším příspěvku), naskytla se mi příležitost podívat se do tváře jinačí země, země sousedící s Gruzií, do Arménie (Hayastan po jejich). Čtyřdenní pobyt přeplnil mé smysly. Poslouchejte.

Dějství první, příjezd.

Pracovala jsem dvanáct hodin v tom největším nasazení, abych dokončila žádosti o grant související s mou pracovní misí (stručně řečeno pracuji pro opozici, opatrně se k tomu vrátím také v jednom z dalších příspěvků). Cesta do Yerevanu byla dalším zaznamenáním mého robustního života na Kavkaze, plného radosti a studentské chudoby, která není vůbec protivná, ale vnáší do mého srdce tisíc neuskutečnitelných přání, oslazujících můj život marným čekáním na jejich vyplnění. Ó a jak jsem šťastná, když si jedno z tisíce splním. Tedy budget na cestu rovnal se 45i eurům (30 za cestu maršrůtkou tam a zpátky, 6 za vízum a 9 na přežití). Bláhový symbol věčné iluze, že vždy nějak přežiju. A přežila a užila.

V maršrůtce hrály ruské videoklipy, srovnatelné s levnou a ubohou zábavou špatného cirkusu. Otřesná muzika. Prý to má spojit lidi. Tak takhle degradovala idea sovětského člověka, realizovaná momentálně skrze úděsný ruský pop. Hm.

Za hranicí v Hayastanu je živo-neživo. Města jsou prázdná. I lidé tu budou šťastní-nešťastní. Tyto města skrývají scenérie směšnosti sovětské centrálně plánované ekonomiky. A ty scenérie jsou štěstím-neštěstím pro místní. Obrovské hutě a továrny, spoléhající na dovoz surovin ze vzdálených sovětských republik, se dnes nevyplatí udržovat v provozu. Většina obyvatel se zde nastěhovala během 60. – 80. let, přišli za prací v továrnách. Tehdy symbol prosperity, dnes symbol hnusu a neprozíravosti režimu SSSR. Lidé se vrátili k zemědělství a snaží se obdělávat nehostinnou jihokavkazskou půdu. Žijí však mezi zrůdami zrezavělého plechu, rozžhaveného sluncem, komplexy rozkradených továren a s nefunkčními lanovkami bránícími ve výhledu na oblohu. Tento výhled mě děsí, usínám, a zdá se mi o tom, jak popravuji své bližní. Probuzení protne výhled na Ararat. Jsem potřetí v Arménii, a potřetí před touto horou padám na kolena.

V Yerevanu padám na kolena také. Tentokrát před nepopsatelnou hloubkou přátelství Aleksandra a Hayka. Neumím popsat, jaké to je, když Vás zasypávají stovkami otázek, popisují stovky plánů, pro Vás nachystaných, stovky čarokrásných možností, mezi kterými si můžete vybrat, a to vše s vidinou večerního koncertu současné klavírní hudby, prezentovanou tou nadlidskou geniální osobností umělce a skvělého člověka Hayka Melikyana. Chci se pro ně rozkrájet. Získat si přátelství Gruzína je lehké. Proniknout k Arménům je složitější. Ale pokud se tak stane, je to na celý život.


Hayk usedá za piano v arménské galerii. Člověk, u něhož vzezření přesně kopíruje svého ducha a životní cestu. Jakoby se Haykova osobnost a um promítali do každé kudrliny jeho vlasu, do každé vrásky na kloubech prstů, do spony jeho opasku z drahého kamene. Jeho ladný štíhlý trup se napíná a smršťuje nad piánem, dle toho, jak jeho hudba mluví. S kamenným výrazem přichází, zahraje, a odchází. Pokyne mně a Aleksovi. Kamenný výraz plný lásky, je vůbec toto spojení možné?

Při jeho hudbě byl sál naplněn němotou. Dýchat se mi nechtělo, jen hltat očima a ušima. Pár minut po koncertu jsem byla alkoholem a přítomností přezajímavých Brazilců vytržena ze snu (i když se mi probouzet nechtělo, sladké zapomnění se). Brazilců studujících geopolitiku v Teheránu a nastupujících jako brazilští ambasadoři v tom stejném pekelném a dech-beroucím městě. Mám tam teď u koho bydlet. Večer se dotancoval v klubu Traffic a promítnul do pozdních hodin vstávání.


…čím více vyvozuji závěry a generalizuji, tím více jsem si jistá, že je arménský národ národem vznešeným. Historické hrůzy posilnily důstojnost arménského života a stmelily umění a Armény. Klavír v každé domácnosti a chvíle volna, zamalované tahy štětců a řezy uměleckých nožíků, jsou zprostředkovanou hodnotou té aristokratické lidské vznešenosti a bolesti proměňující život v úspěšný boj. Arménie je zkušebnou i ateliérem pro vznešenost všech obalů kultury. A tak mám celou Arménii ráda pudovou láskou očí, která se rozlévá celým tělem v přirozené a hluboké radosti.

Dějství druhé, rozostřenost idealismem a její dopad na Arménii, má dostaveníčko zítra.

Koupit si starý slamák a připevnit si ho gumičkou pod krk, to je teď vše, co chci.

Libam a myslim na Vas. K.


pondělí 19. července 2010

A tak si vždycky před spaním poslouchám mluvené slovo Obsluhoval jsem anglického krále (Díky Mr.D)

…Nejdříve smáčejí jen rty, jakoby ochutnávali, špičkou jazyka sbírají jen vůni tekutiny. Pak si ji po kapkách nalévají do úst, až zakloní hlavu nazad a soustředěně polykají a cítí tekutinu všude v žaludku. Pak sednou a řídí. Během jízdy za tři lari vykouří taxikář tři cigarety. Tak jsem se dostala do etnografického muzea, kde jsem spolykala poslední chvíle volna spolu s Muapassantem (sjíždím ho po druhé).
„Ó, to byly zvláštní lidé, šílení, budiž, ale kouzelní šílenci. Všichni, od otce po syny, prožívaly prudké vášně, velký vzlet celé své bytosti, který je hnal k neexaltovanějším věcem, k fanatické oddanosti, k zločinům. Bylo to v nich stejně zakořeněné, jako v některých duších je hluboká zbožnost“ (či neodpustitelný aktivismus:) Pročítala jsem tu vzletnou sbírku a ani jsem si nevšimla, že hodinu sedím vedle vosího hnízda. To asi ta momentální vzletnost, kterou jsem měla v tu chvílí blíže k vosám než k lidem.

Můj první pracovní den v Tbilisi se odehrál v hotelovém komplexu Sheraton. Započal konferenčním setkáním národních gruzínských NGOs i mezinárodních INGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Konference, kterou jsme organizovali. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany, a role NGOs v tomto procesu. Po skončení pracovní doby se mnou mí milí nadřízení zůstali u kávy (konverzace se nenesla v kavárenském stylu, jednalo se hlavně o pokusy všech těch vzdělaných lidí usměrňovat při debatách svůj temperament, milé). Dostala jsem odpovědi na všechny mé otázky a Gruzii si napasovala chtě-nechtě na paralelu s Mečiarovým Slovenskem. Mnoho lidí, mnoho myšlenek. V práci se mi líbí. Kancelář je v centru starého Tbilisi, velmi hezká. Lidé jsou gruzínští, velmi hezcí. Jsem tu první mezinárodní dobrovolník. Mám na starosti zajímavý projekt, zítra mě čeká obhajoba mých nápadů a strategického plánu před 12 NGO naší NGO koalice. Výzva. Velmi hezká. Na starost mě tu má jeden mladý právník, z kterého kvůli mé přítomnosti a snad i pro mé pobavení dělají lift-boye. Překládá, vaří kávu, pak zase překládá, pak mi ukazuje kam na výlety, zase překládá, nosí mi oběd a zase překládá. Za jak dlouhou mě začne nesnášet?

Na víkend mě vzali ti nejmilejší do Sioni ke krásnému jezeru. Veselilo se, lozilo, bavilo, pilo. Sioni, místo, kde se všechny myšlenky na neumělý nehlučný život ulice žijí. Příjemný klid jezera, život pod stromy, pod zářícím sluncem, které svítí na hory, na rozpálené louky, na jasnou řeku, na krávy ležící u cest, na popíjející kluky a dívenky v podkolenkách, na všechny rozličné květiny, červené, žluté, modré, fialové, namodralé, našedlé i bílé, které jsou tak hezounké, svěží. Osli stojí v polích a ani nedutají, jako by tam vyrostli. Vše je polorozbořené, v tom je ta poetika hnusu těšící Evropanovo srdce toužící pokrytecky po exotice. Celý víkend jsem se tedy koupala v zeleni a v teplém vzduchu. Jako bych si pozvala všechny planety. Dívám se na kýče kolem sebe a čím dál více je miluji. Ty kýče, i je ostatní. Slamák, chrpy u plotu, linie nočních hor a oblohy.

Dnes po cestě z práce jsem si chtěla koupit v trafice žvýkačky. Neměli. Tak mi paní trafikantka nabídla svou z kabelky. Můj zelinář mi zase dal vše ovoce zadarmo. A má kadeřnice obarvila vlasy za 6 lari (1 euro = 2,37 lari). Doma mě čekala večera, vaří jeden katalánský chlapec. Večer má přijet cestovatel z Německa a jeden z Litvy. „We have coke, we have vodka, I think we can do something“, říkají doma. Tak takhle si tu žijem.

Těším se na Vojtu a Michala, až ve čtvrtek dorazí. Velice.

Je mi blaze. Přijeďte se podívat.

V nejtajnějších chvílích nebýt sám, to je oč tu běží.

Muah.
Vaše K.

neděle 11. července 2010




Drahému příteli.

(Tbilisi, z nedávných rozhovorů s drahocenným člověkem)


„Natahoval jsem dětskou dlaň směrem k vojákovi držícím na mém spánku pistoli. V dlani se mi roztékala čokoláda, stejně jako se roztekly všechny principy a životního vize toho mladého Abcházce, mířícího na šestileté dítě. Nulové analytické schopnosti předškoláka zanechaly v mé mysli noční můry, díkybohu má psychika komplexní újmu neutrpěla. Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci."

„…Jak mohla být zpráva v očích té Gruzínky tak jasná, že mi vjela rychlostí blesku pod kůži a stal se ze mě slaboch? Člověk mého věku a ražení by měl studovat na univerzitě, přitom mě sežírá válka. A smrt je mým řemeslem. I když si člověk zvykne na všechno, v tu chvíli jsem se na nic nezmohl: Prosím, kdybyste byla tak laskava a věděla o nějakém jídle, dějte mi vědět, kdykoliv mi dejte vědět, kdykoliv mi nechte vzkaz dole nalevo u řeky. Děkuji.. A odešel jsem.“ (Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tento člověk měl na svědomí masakry v Gagře, více než 100 mrtvých)


„Rok jsme byli zajatci ve svém vlastním domě. Přežili pouze tři členové mé velké rodiny, pozorovali jsme vraždění svých blízkých. Stejně bych pořád rád domů, jsem schopen odpustit a vytvořit novou platformu pro dialog. Když ale na mezinárodní půdě dostaneš odpověď od Abcházců tak nenávistného ražení, navíc ošperkovanou dovětky, že si s Tebou nemohou nic začínat, že je to ZOOLOGICKY podmíněno, co s tím? Pořád ale věřím, že většina takhle neuvažuje. Musí se to ale podchytit co nejdříve. Rusové nás tam ale nepustí. Rusové tam nepustí nikoho, ani peacekeeping OSN, EU ani OBSE. A svět zavírá oči nad okupací dvou území nezávislého suverénního státu a připouští porušování mezinárodního práva. A propaganda jede…“
Přes týden v Gruzii. Libuji si po lžičkách.

"Je to na začátku pokaždé těžký druh práce, vstanout před sebou samým"
Gustav Mahler

Kavkaz je krajinou netuctovou. Je mostem i vězením kultur a jinakostí. Překypuje historií. Mám možnost pozorovat tuto euroasijskou mozaiku z jejího nitra, neturisticky, ale přeci jen zážitkově. První dny v této civilizované divočině jménem Gruzie jsem strávila s dvěma úžasnými přáteli z Brna, energetickou krásnou slečnou Gábi s kouzelně pragmatickým názorem na svět, a s jejím Tomem, jehož rady nás zachraňovaly od kolapsu pramenícího z naší přílišné spontánnosti. Procházky tbiliskými ulicemi, které učarovaly Puškinovi a Dumasovi, výletky maršrůtkami, které svým sovětským rázem dodají všem dobrodružství ten správný punc, rozbrázděné Batumi a koupání s výhledem na mešity u tureckých hranic formovaly mé první kroky.

Gábi, Tom i jednodenní návštěvník Radka odjeli, a já jsem se stala opravdovou paní domácí v našem bytě na Vazha Pshavela. Tato část Tbilisi, cca 25 minut od centra, je považována za lepší místo k bydlení. Já považuji náš byt za vzletnou alternativu kombinující pogruzínštěnou sovětskou vizáž a liberálního ducha demonstrující hlas mladých. V dolním patře se nachází velká místnost typu středoškolské zkušebny a ateliéru v jednom, nahoře světlá jídelna, kuchyň, obývák (který pravděpodobně předěláme na můj pokoj) a dvě ložnice. Koupelna v rámci standardů, voda teče ráno a večír a světlo svítí, když se do něj chvíli tluče. Nefunkčnost (nic neklasického pro většinu obytných zařízení Gruzie) je vyvážena optimismem mé spolubydlící Liss, která je jednoduše skvělá. Díky ní jsem dnes proplkala v naší kuchyni hodiny s Afroameričanem Kylem z Georgie v USA, oženěným léta s Gruzínkou, dvěma německými kluky, kteří právě končí svůj asijský trip vedoucí přes Indii, Pakistán a Írán na Kavkaze, a s jedním německým dobrovolníkem z Hamburgu jménem Ders. Mezinárodní společnost je inspirujícím artefaktem, který mě nabíjí neskutečnou energií a veselím plynoucím z diverzity. Diverzity obohacující a uvědomující si krásu jednoty lidství v tom nejfundamentálnějším základu.


Má tvořící se mozaika sestavená ze zážitků, klasické literatury a selské filosofie


V maršrůtce: Tento sovětský minibus je mým symbolem cest na východ. Namačkaní lidi se umí krásně projevovat a nepokrytě vyznávat úctu své identitě. Nezorganizovanost dopravy, jezdění tří aut vedle sebe v jednom pruhu a na červenou, vyžaduje oplývat neustále skvělým smyslem pro nesmysl.

V tradiční gruzínské restauraci: Obsahy hovorů mých aktivních vzdělaných gruzínských přátel se při drobnohledu jeví nepostihnuté evropskou dobou bezčasu, kdy není čas pořádné rozjímat a číst knihy. Juch. Cením si těchto lidí majících čas hloubat.

Na cestě ze Sarpi u tureckých hranic, v autobuse:
Podmíněno Muapassantovými povídkami o naplněných chtěně nechtěných lidských touhách jsem si v tu chvíli byla jista, že kdyby byli tito černoocí opálení muži boháči, vzali by své přítelkyně dále než k moři, možná bych vsadila i na to, že by je vzali nejdál, kdyby lidstvo svou tupou touhou po realitě nezničilo okraj světa.

V Batumi v přístavu v baru: Fandit se musí čemukoliv. Při sledování fotbalového zápasu vyskakovali lidé do vzduchu a křičeli, jako by hrála sama Gruzie, či minimálně někdo porážel Rusko. Tleskot, jásot, cinkání skla a hlasitý gruzínský smích podbarvený zvučnou gruzínštinou. Ó temperamente.

Závěr: Budu co nejvíce cestovat. Prý je snadné podívat se do Íránu. A severní Kavkaz je mou dlouhodobou tužbou. Prý mám jít do politiky.

Vaše K.

sobota 19. června 2010

Minikabinet Erbenova 9a: Budoucnost mé identity




Gruzii zastihnu někde v půli. Boj modernity s tradicí, boj západních a ruských vlivů budou i mým bojem, bojem multikulturní reality, hodnot a principů. Meeting point Evropy a Asie bude meeting pointem mé vlastní identity a uvědomění sebe samotné. Neorganizovaná společnost, Tbiliské balkóny a romantické ulice, hrdé hory, Černé moře, maršrůtky, víno, levné cigarety, bláznivě řízená doprava, nestabilní politická situace a ruská okupace, to vše podtržené lidmi oplývající lidskostí a láskou k životu, to vše bude ve mně.

Pomalu se balím. Balení je provázeno dramatickým rozhodováním nad knihami, ovoněnými za ty měsíce damašským mýdlem od Šárky, které tu v pokoji visí. Je vůbec zdravé cítit zodpovědnost za rozhodnutí vázající se ke knihám, které s sebou vezmu do Tbilisi? Asi i Ty budou součástí mě. Lidská identita souvisí se zodpovědností, a to hluboce. Knížky v polici, jako součást mé prvotní identity, budou základem k rozvinutí vějíře identit a pocitů lidského patření. Zúročená zodpovědnost... Prý mě nikde jinde než v Gruzii nejde zastihnout ve větší opravdovosti. Pěkně řečeno.


Nutné málo o Gruzii:




Gruzie: 4,5 milionů obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností; obrovské migrační vlny navazující na konflikty 90. let, rusko-gruzínskou válku srpna 2008 a čečenská přistěhovalecká vlna následující rusko-čečenské ozbrojené konflikty vedly k radikálním a nezaznamenaným změnám počtu obyvatel. Nutno brát v úvahu i obrovskou emigrační vlnu mladého a vzdělaného obyvatelstva do zahraničí, což je současným gruzínským signifikantním problémem).
Obyvatelé: Gruzíni, dvě největší minority Arméni a Azerové, řada menšinových zastoupení dalších etnik (dáno geopolitickou výchozí situací Kavkazu).
Jazyk: Gruzínština, unikátní jazyk s unikátní abecedou, neřadící se k žádné jiné jazykové skupině.
Náboženství: Gruzie je druhou zemí světa, která přijala křesťanství jako státní náboženství, a to ve 4. století, po Arménii, která drží primát. Gruzínská církev je církví pravoslavnou. Minoritní náboženství jsou zastoupena a Gruzie se vyznačuje velkou náboženskou tolerancí (důkazem toho může být Tbilisi s mešitami, synagogami a kostely stojícími po staletí vedle sebe na jednom náměstí).
Hustota zalidnění: 64 ob/km2 ->v konečném důsledku narazíte na neobydlené regiony, kde Vám pastevci ovcí vykládají o tom, jak je jejich hlavní město krásné, že o tom slýchávali ve vyprávění. Zážitek.
Hlavní město: Tbilisi, 1,8 milionu obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností).
Politická situace: Nestabilní, konsolidologické ukotvování probíhá, dokončení vlny demokratizace v nedohlednu v důsledku zmrazených konfliktů okupovaných autonomních regionů Abcházie a Jižní Osetie, které jsou dle mezinárodního práva nedílnou součástí suverénního a svrchovaného státu Gruzie, a přece okupovány. Současný prezident, Mikheil Saakashvili, je kontroverzní osobností a jedním z nejmladších evropských prezidentů.
pojem IDPs: Dle definic OSN se jedná o osobu či skupinu osob, které byly v důsledku konfliktní situace násilně donuceni opustit místo svého trvalého bydliště, aniž by však překročili hranice svého státu. Gruzínský rozměr tohoto termínu nabízí zajímavou úvahu, jak mohou statisíce lidí gruzínské nátury, bojující za principy a ochotni umřít za metaforická pojmenování, opustit své domovy a zradit svou hrdost, která v gruzínském muži tradicionalisticky vládne? Frekvence masových vysídlování se zvedala vždy ke konci konfliktů. Lidé prchali s cílem zabránit dalšímu etnickému čistění, situacím obecného násilí, ztráty fundamentálních lidských práv. Lidská důstojnost byla pošlapána, nezbylo místa pro hrdost. Například stále častější střety a dlouholeté spory o status Abcházie vyústily v létě 1992 v největší konflikt v moderních dějinách Gruzie, který si vyžádal 266000 gruzínských uprchlíků, tzv. IDPs (Darchiashvili 2007: 266 – citační defekt, bez toho bych nemohla svá slova s čistým svědomím publikovat =).
Motto Gruzínců: Host v domě rovná se Bohu v domě (jak příznačné a pro západní civilizaci nepochopitelné!).

Nechci přijít o kontakt s Vámi, mí drazí čeští přátelé, má rodino. Zároveň bych velice ráda zprostředkovala tok informací o mé gruzínské činnosti a motivovala všechny k mé návštěvě, či ještě lépe ke stejné aktivitě. Informační studnicí bude blog. Možné je vše a Be International Vám Vaše vše pomůže zprostředkovat, páč jak říkáme u nás, dobrovolnictví je sexy.

To, co mě čeká v Gruzii, bude život, podívám se mu do očí. Z evropské nabubřelosti se ale doufám nevyléčím, ta pro mne znamená kus našeho světa. A vrátím se. Prý. Teď se slyším, jak to říkám. A jak se tak slyším, věřím tomu.



Asi se těším.

Oddaně
Vaše K.



foto: Výstava ALONG ONE BORDER, 8. - 28. 3. 2010, FSS, MU, Café Krmítko