Duhové Tbilisi

Někdy si člověk připadá i se slovanskými rysy na Kavkaze jako pankáč. 

"Je Vám dvacet čtyři a nejste vdaná? Váš život je u konce!" Ačkoliv každý rok zírám v ulicích Tbilisi na méně uniformity a zkouším nové undergroundové bary, takzvaný bábuška přístup je stále vlastní nemalému množství lidí. Církevní pravidla se prolínají jejich každodenností, holky hledí, aby neměly špínu za nehty a voněly po vdavkách. Kluci by si neoblékli krátké kalhoty, zásadně nechodí pěšky, parkují na mačo styl a hledí si rvaček za čest rodiny a známých. 

Fuj efekt vyvolává praktika, kdy otec zaučuje syna ve vykřičeném domě a holky si před svatbou nechávají obnovit panenskou blánu, což je prý nejčastější plastická operace v Gruzii (hned po pěkném nosu). Můžete svou nastávající dokonce nechat projít komisí, která provede test panenství. Turbopravoslavný recept na lásku na celý život.

Včera jsme pozvali všechny své delikventní přátelé v Tbilisi do Dive Baru. Svobodní, s tetováním a piercingy, věční dobrovolníci, bohémové, anarchisti, occupy generace a další.  Pálenka z hroznů chacha, kostýmy, Lady Gaga, třeskutá divočina uprostřed noci. Trochu jiné Tbilisi. 

Mezi místní delikvenci patří taky homosexuálové. Trpí nemocí, kterou vlastně ani nikdo neuznává. Je to jakýsi trest od boha, který, bohužel, postihl zrovna je. Holt jejich cesta ke spasení je trnitá, ale když se budou snažit a ožení se s pořádnou ženskou, může být urychlena. Tento extrém samozřejmě neblahořečí všichni, ale většina, která je hodně slyšet. I my děcka, co se spolu kamarádíme, mezi sebou máme kamarády, kteří v debatě o queer tématech upozorňují na mladé, co chtějí být jiní, jelikož je to cool a zápaďácké, že homosexuální kontext vychová další homosexuály a podobně. Minulý rok přidal do nenávistné polívky patriarcha Ilja II. svou oblíbenou ingredience, náboženství, označil homosexualitu za nemoc a adresoval úřady, ať LGBT akce nepovolují. 

Pražská Pride je fantasmagorickým snem. Organizace Identoba uspořádala na Mezinárodní den proti homofobii v květnu 2013 happening v hlavním městě a dostala na prdel od dvaceti tisícihlavého ultrakonzervativního davu. Hodně naštvaně píše o útoku na happening proti homofobii, který dostal Gruzii do evropských médií i bez války, Martin Hyťha, pracovník Nesehnutí na Kavkaze. 

Polarizační paradigma dobro vs. zlo je napříč celou společností super silné. Nedivím se našim LGBT přátelům, že se snaží držet daleko od místní hrubosti a okázalosti. Žijou v Berlíně. A kašlou na věci veřejné. Bude to trvat, než se gruzínská společnost naučí, že mezi dobrem a zlem něco je, a to něco jsou lidi. 

Call of Taburetka ukazuje příslušníky pravoslavné církve v boji proti homosexualistům. 

České lančmíty v Gruzii

Bájný mýtus praví, že král Vakhang Gorgasali z Kartli objevil v 5. století dokonalý plac pro sídlo, jehož sláva hvězd se bude dotýkat, při lovu. Bažanti, které naháněl, popadali do horkých sirných pramenů, automaticky se uvařili a byli pohodlně servírováni. Od horkého vřídla byl odvozen název Tbilisi, kdy gruzínské tbili znamená teplý.  Od sirných pramenů nám taky v našich tbiliských kutloších smrděly vlasy, olézala koupelna a občas i korodovaly vnitřnosti. 

Díky legendě vím, že bažant je chochobi a mé příjmení v gruzínštině by tedy mohlo být ხოხობიშვილი (t.j. Chochobišvili). Jako dřívější čtenářka Bravo Girl taky vím, že by to mohl být osud, že zrovna bažanti položili svou oběť na oltář Tbilisi. Stejně jako já, Bažantice, pokládám gruzínský pohostinný fenomén na oltář českému turismu. 

Při odletu z Prahy je u Passport Control vyzutých deset párů pohorek. Na konci pásu leží desítky ešusů a jedna plynová bomba. Češi jedou do hor. O bombu svádějí před vstupem na palubu bitvu, jak si ohřejou lančmít? 

Izraelci, Poláci a Češi jsou nejčastějšími návštěvníky Gruzie. Když slyším v Tbilisi češtinu, automaticky oslepnu a ohluchnu. Chci si užít samu sebe, v co nejosekanějším sociálním kontextu. Reflexe z domoviny přichází po návratu. Potkávám se vesměs s pozitivními ohlasy, ale taky znám reakce typu "všichni mně nutili víno a mí hostitelé přikazovali, co mám dělat; mají otřesné cesty a veřejná doprava funguje bez jízdních řádů; všude samá politika; otravovali mě místní chlapi;" až po "nic tam nefunguje a lidi jsou uřvaní."

Paradoxem je, že za svou kavkazskou éru jsem do Gruzie nalákala minimálně dvanáct Čechů a Češek, nemluvě o účastnících projektů Be International. Těm se snažíme vysvětit, že na Kavkaze je ta správná příležitost pro boření vsáklých výchovných vzorců ("od nikoho si nic neber a hlavně nemluv s cizími lidmi!") a zakořenit v sobě opačný precedent - LIDI JSOU DOBŘÍ. Užívejte si pohostinnost jako fenomén krásný ve své iracionalitě, založený na důvěře k lidem. Promýšlejte své názory, buďte pevní ve svém mínění a znejte ideovým zázemí, které z vás mluví. 

Díky tomuto přístupu jsem se seznámila například s milovnicí klasické hudby a zpěvačkou Ekou, která mě bere do hlavního gruzínského divadla backstagí, včera mě pozvala do divadla na oslavu narozenin v kruhu herců stínového loutkového divadla, kteří jsou uprchlíky z Abcházie, nakrmila mě u sebe doma neuvěřitelně výbornou a čerstvou zeleninou, sýrem a lahodným chlebem, navrch přidala ovoce a zákusky. Strávila jsem večer debatou s její patriotickou maminkou, v jejich prostorném bytě, plném umění a hudebních nástrojů. Eku jsem potkala náhodou na jednom domácím večírku, slyšela jsem její rozhovor o opeře, zapojila se a nyní je to třetí rok, co se potkáváme. Na příští léto jsme si domluvily MFF Karlovy Vary. Juchů.

Na Kavkaze pobývá skupina šikovných Čechů, kteří vedou úžasné občanské projekty. Ředitelem Norského uprchlického centra byl Čech, působí zde Člověk v tísni, Nesehnutí a Charitas ČR, všichni zde zapustili kořeny a podílí se na úžasných nápadech. Tito lidi kombinují svou lásku k přírodě s láskou k lidem. Nejsou to jen hory, které je přitahují, ale i lidskost, která prosakuje na povrch. Osamoceně u ohníčku s písničkami bratří Nedvědů to nepůjde. Musíte se snažit a stát se součástí společnosti, vměstnat se mezi místní a pozorovat okolí zevnitř útrob kavkazského života. Pak k Vám budou i hory přívětivější, čestné pionýrské. 

Asi je na čase založit si cestovku :-)

Vaše Klárka Chochobišvili

Oněgine, já píši vám - co mohu více?

GMT +3. Kavkaz. Epika ruských románů a Bulgakovův magický realismus prosakují skrze mé oblečení. Rvu svou duši, jsem oslizlá kýčem a připadám si jak nejteplejší instagramový filtr. V dojezdnosti maršrůtek jsou přátelství, naše školení v Kobuleti, v ázerbájžánských horách a týden v Jerevanu. 

I letištní hala se vzpírá dostředivosti. Skandujícím fotbalistům Dinamo Tbilisi tleskají pravoslavní mniši a společně křičí slávu "Gaumar-jos, gaumar-jos, guamar-jos jos jos!". Snad si spolu taky řádně vypijou, jak se sluší a patří na kavkazské chasníky. 

Stopnu si taxík s SPZkou BOS999, v mžiku mi je nabídnuta cigareta. Za deset eur dostanu lekci ruštiny, seminář o minerálních kocovinových vodách, jídlo z nočního magazínu a cestu do nového domů. Taxikář je prostě boss. 

Jsem doma. Pokojíček nic neskrývá. Dveře z pavlače klasického tbiliského domu vedou k popelníku u postele, odpadu uprostřed koupelny a sbírce ruské literatury. Trochu mě zklame, že mi voda z umyvadla nevyteče na nohy. No, Barma to není. Ale postel je řádně měkká, jojo, Gruzie, s kladivem a lepící páskou ve státním symbolu. 

Znáte mě, ráno nemůžu dospat, jak jsem rozjuchaná. Boj s klíčem v železných vratech, pětiminutová konverzace o Praze ve směnárně ("hodně nás tam bylo, v šedesátém osmém, osvoboditelé"), odmítnutí nabídky na výlet od místního havrana (v našem slangu gruzínský balič) a ranní klasika - pivo a sýrový koláč khachapuri. Alkohol na lačno a jídlo vychází na tři eura. Prosvištím si gruzínštinu a užiju si nasranost Gruzínců ve službách - oční kontakt se zákazníkem nebo úsměv, proč, vždyť musím trávit den v hokně!

Dneska domluvím párty rizikových subkultur, kterou tu příští týden uspořádáme, schůzku s ministrem pro reintegraci a předám absint, čokoládičky a slivovicu, co jsem dovezla kamarádům. Asi stojí za to, psát si zase blogový deník. Takže, tady jsem. 

Klárka, sandokanka, z Tbilisi.

Waltz with Assad

In the center of Latakia a calm night seems to be extinguishing the metal corps of cars and burning barricade blockade after the heavy protests which took place today, on March the 25th, over the Arab republic of Syria. Recurring nightmare in which the Arab world is chased by vicious "dogs" is seemed to be coming in the end, different kinds of beasts have been parasitizing on fundamental freedoms for unbearably long period. It seems like self confidential civic societies have been born over the Arab world. How are the Arab uprisings treating life in Syria? Is Syria the next in the row, dancing the last "waltz with Assad" in these days?

In this post I would like to focus on my point of view and try to describe why the Syrian situation appears to me much more different and unique from the rest of the Arab spring stream. I am taking and advantage out of being in the center of the events, watching how the history is being written, triggered by the wanderlust life experience. Live from Latakia:-)

(I do not want to make light of the events and the dozens of kill, I try to bring a personal opinion into discussion. Please keep on your mind that I deeply believe that every society has the right to be free and speak up. Thanks.)


A) First of all, people here in Syria DO like and recognize their president Bashar al-Assad. So far we have talked to many liberal and open-minded young people and they totally back their president up. Right, you could have thought that it is the fear talking. Believe me, it is not. The situation in Syrian civic society has dramatically changed in the last decade, it so clearly written in the eyes and in the acts of youth. Economic reforms has been put on table and dread Intelligence service is not the leading "party" anymore.

B) It is not the hater triggering the protests. Syrians are fighting FOR the reforms, not AGAINST president and the ruling Ba'ath party. They are extremely aware of the fragile situation brought by the huge religious diversity. Bordering Lebanon, actively observing the 16 years long civil war in there, Syrians know the causes of intolerant approach towards differences pretty well. Starting to build a new Syria in the new multipolar intercultural global world, the civil war and local clashes appear as the heaviest burden that could have occurred.
While traveling through the country today after the Friday prayers we observed a lot of demonstrations, important to mention all of them were pro-governmental. We were hooked for an hour in the traffic jam, surrounded by Syrians flags and al-Assads pictures. Spectacular :-)

C) The first governmental public appearance, broadcasted yesterday, went well. Possibly lifting the emergency law that has been implemented for 50 years, releasing the political prisoners, opening the free democratic platform for political parties and many others, these are the milestones meeting peoples demands.

D) Intrigued by the revolution riddle, people went to streets. They were happy and smiling while demonstrating (and mostly for the president). I feel like they need to discover the truth about themselves, put the surreal images of revolution spirit and experience it too. Just do it :-P

E) The basic characteristic of the Arab revolution prevails, the target group are young unemployed men and of course there is no clear opposition leader who would led the revolution till the successful happily ever after ending. It matches with Egypt, Tunisia, etc.

Last but not least I want the best for Syria, the best in the long term perspective, however it would have been born and implemented. Cause if this is the best for Syria, it is the best for tourists traveling here as well :-)

Syria on our mind, yeah?

Forever
Yours K.

Gruzínská pseudodemokracie

Třetí vlna demokratizace slibovala konec zápasu demokracie s totalitarismem, naplnění až přeplnění liberálně demokratických hodnot. Je Gruzie, jejíž konsolidologická cesta byla determinována mnoha patologickými jevy, demokratických státem? Pokud není, pokouší se o demokracii alespoň?

Můj první pracovní den v červenci v Tbilisi započal konferenčním setkáním národních i mezinárodních NGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany. Takových príma diskuzí se tu organizuje hodně, u diskutování bohužel ale většina aktivit končí. Čím více času trávím v této zemi a čím podrobněji pozoruji zvláštnosti politické kultury a celého systému, tím spíše bych udělila Saakašvilovskému režimu nálepku režimu hybridního.

Kvalita moderní demokratické politiky je žalostná. Stát v čele s prezidentem Saakašvilim kontroluje všechny tři odvětví moci skrze jednu stranu. Nezávislé soudnictví a respekt k ústavě neexistuje. Nezávislá média masového rozsahu neexistují. Počínání vlády je kompletně netransparentní. Stranický systém je nezkonsolidován a opozice je pouhým důkazem „na oko“ aplikovaných demokratických principů. Gruzie má politické vězně. Opozice je nezodpovědná, nesjednocená, nedisponuje dostatkem vůdčích osobností. Gruzie je rozprodávána zahraničním investorům. Na oko posiluje, ale Gruzíni se tohoto zázračného nastartování ekonomiky neúčastní. Revoluce je chápana jako legitimní způsob změny vládních sil. Občanská společnost je nezodpovědná, hraje roli „pouhého trpného předmětu“, jak ji pojmenovává náš milovaný Linz. Do jara tu máme další masovou demonstraci a pokus o revoluci, jsem si jistá.

Autoritářský režim neusiluje o komplexní kontrolu všech sfér společenského života, na druhou stranu ale nečerpá svou legitimitu ze svobodných demokratických voleb. Autoritářský režim si je vědom hrozby plynoucí z absolutní kontroly společnosti, kterou mohou liberalizující tendence vybičovat k revoluci. Používá „upouštěcí ventily“ společenského tlaku, jakými jsou liberální ekonomika, garance životního standardu a v první řadě volby. Volby v Gruzii probíhají dle zákonů, na první pohled zcela demokraticky. Bývají však často zmanipulovány nepřímo, pomocí volebních zákonů a hlavně manipulováním s médii, které vlastní stát. Gruzie je autoritářským režimem.


Proč se věčně revoltující nezaměří na etablování zodpovědné politické strany a nepokusí se o získání přístupu k moci demokratickými prostředky? Proč se pořád protestuje PROTI, ale nikdy se nenabídne alternativa? Pryč se Saakašvilim, ale proč nemáte nikoho na jeho místo???
Samozřejmě je nutno zvážit negativní bezpečnostní situaci a její vliv na zpomalení konsolidace demokratického režimu. Jo jo jo. Hm. Hm….

Ale lidi jsou tu neuvěřitelně hodní. Fakt.

Stopem do Karabachu

Ke kulturám diametrálně odlišným kultuře moji se snažím projevovat citlivost, respekt a porozumění. Prostá úcta k lidem budí úctu k jejich názorům, zvykům, vzorcům chování, k jejich subjektivní identitě. V nových krajích s novými zvyky, vyznáním a lidmi, řekněme raději držím jazyk za zuby (uvrhuji samu sebe do pokrytectví, ale zůstávám korektní, i když s mou náturou je to zřídkakdy jednoduché:). Tedy pokud tyto projevy identit hraničí se slušným chováním a nevymezují se skrze stereotypizaci, nezdravý etnocentrismus, dehumanizaci a další destruktivní identifikační procesy. To pak bývám na špičkách a raději měním prostředí.

Jak být citlivým, korektním k okolí a hlavně k sobě, jak být nepokryteckým pozorovatelem a chápajícím turistou v Náhorním Karabachu? Lze zůstat korektním při pohledu na vypálené vesnice a zaminovaná pole? Lze být citlivým k monologům, které nahrazují pojmenování muslim slovem prase? Lze porozumět vyprahlých karabašským očím?


Z mého domova v Tbilisském distriktu Saburtalo a kanceláře na Janashia ulici jsem se vydala v půlce září na dovolenou. S mou nejlepší kamarádkou Šárkou, která mě přijela navštívit ze své residence v Istanbulu, a Gruzínem Giorgim, novinářem a skvělým fotografem, jsme se vydali stopem na dovolenou do Náhorního Karabachu, autonomní republiky uzamčené ázerbájdžánským teritoriem a zpřístupněné okupačními silami arménské armády.

Náhorní Karabach (arménsky Artsakh, anglicky Nagorno Karabakh - NK) je hornatá vyprahlá autonomní republika Jižního Kavkazu. Kolébka arménské a ázerbájdžánské kultury, válečná zóna, zmrazený etnický konflikt, který se může kdykoliv rozhořet. Etymologie názvu země precizně zrcadlí diversitu historického osídlování. Výraz nagorno pochází s ruštiny, znamená hornatý, kara je turecky černý a bakh je persky zahrada. Hornatá černá zahrada. Region, o který soutěžili Peršané, Osmané, Rusové a mnoho dalších. Momentálně ve středu zájmu nezávislých republik Arménie (AR) a Ázerbájdžánu (AZ), okupovaný Arménií, která vyhrála v 90. letech válku o území. Etnický konflikt o tento region se pokusím nastínit skrze popis zážitků naší stopovací cesty do srdce Karabachu a mého více než tříměsíčního pobytu na Kavkaze.

Tak, jako je Kosovo kolébkou srbské i kosovsko-albánské kultury, tak je Karabach zároveň kolébkou ázerbájdžánské i arménské kulturní identity. Příčinou konfliktu je tedy historicko-kulturní hodnota území Náhorního Karabachu, ne jeho ekonomická či strategická důležitost. Obě strany konfliktu, Ázerbájdžán i Arménie, jsou velice citlivé na otázku původnosti jejich kořenů na území Karabachu a soustavně se snaží o jejich archaizaci. Teorií o původních obyvatelích je nespočet, obecně nejuznávanější je teorie popisující první osadníky karabašského území jako kavkazské Albánce, kteří v průběhu bojů vymizeli, jejich církev byla absorbována ortodoxní arménskou církví a obyvatelstvo bylo poarmeno- či poázerbájdžánštěno (tzn. pokřesťanštěno či pomuslimštěno). Období násilného panturkismu a následného panrusismu přispělo k vymezení arménské a ázerbájdžánské identity, k vymezení vůči a proti identitě jiné, tedy k vymezení negativnímu. Od dob násilných osídlování území s podporou Turecka a následně Ruska se datují první násilné střety mezi obyvateli Karabachu, lidé si uvědomili, že jsou z jiného těsta.

Celý Kavkaz je tak diverzním regionem, regionem nesoucím stopy desítek kultur, otisky stovek jazykových skupin a náboženských vyznání. Právě proto je tak zarážející, že je tato diversita často neviditelná, že je schovaná, pogruzínstěná, posovětštěná, poarménštěná, poázerbájdžanštěná. Etnické konflikty zabily positivní aspekty diversity, pošlapali ji a uvrhly národní státy v nezdravé monoetnické vymezování. Tento fakt bude hrát velkou roli v budoucím vývoji a řešení zamrzlých konfliktů, bude velkou překážkou mírového soužití. V Náhorním Karabachu bylo vymazávání kulturního ázerbájdžánského přínosu až hrůzostrašné a bralo na sebe podobu zničených mešit, zneuctěných vypálených a rozkopaných muslimských hřbitovů a rozbombardovaných vesnic.

Pogromy arménského obyvatelstva r. 1895 a 1896 a následná genocida 1,5 miliónu Arménů osmanským Tureckem r. 1915 negativně vyhrotila sebeidentifikaci křesťanských Arménů a muslimským Ázerbájdžánců a zasela semínka křivd (Téma arménské genocidy je na Kavkaze tabu a její oficiální uznání Tureckem by rozproudilo nové hádky ohledně historicko-kulturních nároků na různá území. Všechna řešení tu čekají na racionalizaci politiky, což je však ve světě emotivních kavkazských nátur věc momentálně nezaručitelná a v budoucnu neudržitelná. Když gruzínský prezident Saakašvili pomalu brečí u svých komentářů v televizi, když ázerbájdžánský prezident Alyev pronáší etnicky laděné projevy typu Miloševiče a v hlavních městech se demonstruje každý den, racionální rozhodnutí nejde očekávat a ani by nenašla podporu u průměrného občana.).

Karabach byl po většinu času považován za arménské území. Roku 1917 vznikla Zakavkazská federace sdružující Gruzii, Arménii i Ázerbájdžán pod jednou střechou nového státního útvaru. Federace se však roku 1918 kvůli rozdílným zájmům státních aktérů rozpadla. Během čekání na výsledky poválečné Pařížské mírové konference Britové spravují území a krátkozrace určí Náhorní Karabach jako součást ázerbájdžánské jurisdikce, poprvé v historii Karabachu. To vyvolá protesty Arménů. V dubnu 1921 bolševici ideologicky dobývají Kavkaz, smlouva Turecka a SSSR o vzájemném přátelství přiřkne Karabach Sovětské svazové republice Ázerbájdžán. Arménská inteligence s podporou celého národa protestuje celou dobu existence Sovětského svazu. Sovětifikace a hybrid identity sovětského člověka uměle utlumí etnické konflikty. Gorbačova politika glasnosti a perestrojka slepě zametené problémy pod koberec vynese znovu na povrch a konflikt se rozhoří.

Roku 1988 započne spontánní výměna obyvatel mezi sovětskými svazovými republikami Arménie a Ázerbájdžánu. Počáteční nezájem sovětského centra vede k pogromům a krátkozraké podpoře Ázerbájdžánu z Moskvy, kde je sovětská Arménie označena za nositele separatistických myšlenek. V červenci 1988 poslanci autonomní oblasti Náhorního Karabachu (NK) odsouhlasí secesi od Ázerbájdžánu, což vyvolá dvousettisícové vlny uprchlíků, kteří se vymění mezi AR a AZ. V lednu 1990 dorazí sovětské síly „potlačit chaos“ v hlavním městě AZ Baku a během demonstrací pozabíjí až 1000 demonstrujících. Do konfliktu se na obou stranách zapojují paramilitární skupiny, beroucí osud Karabachu do svých rukou. Roku 1991 vyhlašují AZ i AR nezávislost a sovětský vnitrostátní konflikt se proměňuje v konflikt mezistátní a v plnohodnotnou válku. NK vyhlašuje nezávislost, mezinárodního uznání se však nedočká (území NK po rozpadu SSSR nikdy nebylo součástí Arménie, jedná se o nezávislou republiku, i když realita mluví jinak, NK je financován Arménií a její diasporou, vše v zemi je arménské a vazba na Jerevan je signifikantní). Násilí exploduje r. 1992.

V Karabachu se nachází (…nacházela…) sedmitisícová azerbajdžánská vesnice Chodžala, situovaná mezi hlavním městem NK Stepanakertem a stotisícovým Aghdamem (většina obyvatel byla ázerbájdžánského původu). Roku 1992 arménské vojenské síly s podporou armády Společenství nezávislých států (SNS, bezpečnostní a hospodářský regionální aktér postsovětského regionu) zmasakrovala 1000 obyvatel. Projížděli jsme touto vesnicí, tedy spíše tím, co z ní zbylo. Vypálené domy, skořápky tanků a těžké techniky, vypálené hřbitovy, vzduch se nehýbal a atmosféra šeptala, že válka skončila včera.

Roku 1992 Ázerbájdžán odmítá vstup do SNS, důvody jsou ekonomické, tedy těžba ropy a plynu z Kaspického moře. Rusko mění kurz a podporu bývalého centra získává Arménie. Tak to zůstává do konce války. V květnu 1992 je dobyto město Šuši, což má pro arménskou stranu velký psychologický význam (Na počátku 20. století i před válkou Šuši čítalo více než 40 000 obyvatel, většina ázerbájdžánského původu, 16 kostelů a 10 mešit. Během války se jednalo o důležitý strategický bod, neboť město Šuši se nachází nad Stepanakertem, který tak mohl být ze Šuši lehce odstřelován a bombardován. Momentálně v něm žije cca 4000 arménských obyvatel, opravili se kostely, domy v centru, minová pole obklopily ploty, vypálené mešity odklidily, žije se od znovu a po arménsku.). Dobytí Šuši je považováno za klíčový krok k celkovému vítězství AR.


23. července je dobyt Aghdam, 100 000 město s ázerbájdžánskou majoritou (Město duchů. Představte si opuštěné 100 000 město. Aghdam byl po dobytí rozkraden a kompletně vypálen. Mezi skořápky domů jde občas zahlédnout vojáky, kterých je na území Karabachu 40 000. Nikdo v Aghdamu nebydlí, prý je prokletým místem. Nachází se u vojenské front-line, u země nikoho mezi karabašsko a AZ hranicí, která je soustavně střežena, nepropustná a dochází na ní často k přestřelkám).


AR válku vyhrála. Mírová smlouva však nebyla dodnes uzavřena, příměří vychází z Biškeckého protokolu, podepsaného 12. 5. 1994 v Moskvě. Válka má na svědomí 30 000 mrtvých a přes milion uprchlíků. Konflikt uvrhl AZ do spirály hlubokých sociálních konfliktů, musí se vypořádat z uprchlíky z AR i NK. AR se uvrhla do izolace, současně sdílí uzavřené hranice z turecké i ázerbájdžánské strany a ekonomický dopad je silný. Ze strany AR je často do konfliktu vnášen religiózní rozměr a konflikt je prezentován jako válka muslimů a křesťanů, což není správně.

Jak jsem zmínila na začátku, důvod konfliktu je historicko-kulturní, jedná se o boj o kolébku kultury. Konečně jediným vítězem konfliktu je Rusko. Legitimizovalo pobyt svých „peace-keepingových“ složek na území Kavkazu a pokračuje ve své geopolitické dominanci na území postsovětských kavkazských republik.

Na území NK není radno chodit nevyznačenými stezkami, minová pole obklopují lidská obydlí, vojenská přítomnost je trvalá, je zakázáno fotit snad všechno krom kostelů, k vízu dostanete akreditační kartu se seznamem míst, kam máte dovoleno vstoupit. Není radno si zahrávat, NK není mezinárodně uznaným státním útvarem, tím pádem diplomatické styky neexistují a žádná ambasáda Vás nechrání. Mezi tím vším se 150 000 Arménů snaží z peněz diaspory postavit městečka tyrolského rázu a žít normální životy. Kdyby se rozhořel konflikt znovu, celý Kavkaz se chtě nechtě zapojí, Turecko na straně AZ, Rusko na straně AR. A co by asi dělala Gruze, kdyby nepřátelé Rusové přesouvali své jednotky do Karabachu po Georgian Military Highway, což je jedinou přístupovou cestou do NK?

OPATRNĚ.

PEACE. A stopu zdar!