Minikabinet Erbenova 9a: Budoucnost mé identity

Gruzii zastihnu někde v půli. Boj modernity s tradicí, boj západních a ruských vlivů budou i mým bojem, bojem multikulturní reality, hodnot a principů. Meeting point Evropy a Asie bude meeting pointem mé vlastní identity a uvědomění sebe samotné. Neorganizovaná společnost, Tbiliské balkóny a romantické ulice, hrdé hory, Černé moře, maršrůtky, víno, levné cigarety, bláznivě řízená doprava, nestabilní politická situace a ruská okupace, to vše podtržené lidmi oplývající lidskostí a láskou k životu, to vše bude ve mně.

Pomalu se balím. Balení je provázeno dramatickým rozhodováním nad knihami, ovoněnými za ty měsíce damašským mýdlem od Šárky, které tu v pokoji visí. Je vůbec zdravé cítit zodpovědnost za rozhodnutí vázající se ke knihám, které s sebou vezmu do Tbilisi? Asi i Ty budou součástí mě. Lidská identita souvisí se zodpovědností, a to hluboce. Knížky v polici, jako součást mé prvotní identity, budou základem k rozvinutí vějíře identit a pocitů lidského patření. Zúročená zodpovědnost... Prý mě nikde jinde než v Gruzii nejde zastihnout ve větší opravdovosti. Pěkně řečeno.


Nutné málo o Gruzii:




Gruzie: 4,5 milionů obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností; obrovské migrační vlny navazující na konflikty 90. let, rusko-gruzínskou válku srpna 2008 a čečenská přistěhovalecká vlna následující rusko-čečenské ozbrojené konflikty vedly k radikálním a nezaznamenaným změnám počtu obyvatel. Nutno brát v úvahu i obrovskou emigrační vlnu mladého a vzdělaného obyvatelstva do zahraničí, což je současným gruzínským signifikantním problémem).
Obyvatelé: Gruzíni, dvě největší minority Arméni a Azerové, řada menšinových zastoupení dalších etnik (dáno geopolitickou výchozí situací Kavkazu).
Jazyk: Gruzínština, unikátní jazyk s unikátní abecedou, neřadící se k žádné jiné jazykové skupině.
Náboženství: Gruzie je druhou zemí světa, která přijala křesťanství jako státní náboženství, a to ve 4. století, po Arménii, která drží primát. Gruzínská církev je církví pravoslavnou. Minoritní náboženství jsou zastoupena a Gruzie se vyznačuje velkou náboženskou tolerancí (důkazem toho může být Tbilisi s mešitami, synagogami a kostely stojícími po staletí vedle sebe na jednom náměstí).
Hustota zalidnění: 64 ob/km2 ->v konečném důsledku narazíte na neobydlené regiony, kde Vám pastevci ovcí vykládají o tom, jak je jejich hlavní město krásné, že o tom slýchávali ve vyprávění. Zážitek.
Hlavní město: Tbilisi, 1,8 milionu obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností).
Politická situace: Nestabilní, konsolidologické ukotvování probíhá, dokončení vlny demokratizace v nedohlednu v důsledku zmrazených konfliktů okupovaných autonomních regionů Abcházie a Jižní Osetie, které jsou dle mezinárodního práva nedílnou součástí suverénního a svrchovaného státu Gruzie, a přece okupovány. Současný prezident, Mikheil Saakashvili, je kontroverzní osobností a jedním z nejmladších evropských prezidentů.
pojem IDPs: Dle definic OSN se jedná o osobu či skupinu osob, které byly v důsledku konfliktní situace násilně donuceni opustit místo svého trvalého bydliště, aniž by však překročili hranice svého státu. Gruzínský rozměr tohoto termínu nabízí zajímavou úvahu, jak mohou statisíce lidí gruzínské nátury, bojující za principy a ochotni umřít za metaforická pojmenování, opustit své domovy a zradit svou hrdost, která v gruzínském muži tradicionalisticky vládne? Frekvence masových vysídlování se zvedala vždy ke konci konfliktů. Lidé prchali s cílem zabránit dalšímu etnickému čistění, situacím obecného násilí, ztráty fundamentálních lidských práv. Lidská důstojnost byla pošlapána, nezbylo místa pro hrdost. Například stále častější střety a dlouholeté spory o status Abcházie vyústily v létě 1992 v největší konflikt v moderních dějinách Gruzie, který si vyžádal 266000 gruzínských uprchlíků, tzv. IDPs (Darchiashvili 2007: 266 – citační defekt, bez toho bych nemohla svá slova s čistým svědomím publikovat =).
Motto Gruzínců: Host v domě rovná se Bohu v domě (jak příznačné a pro západní civilizaci nepochopitelné!).

Nechci přijít o kontakt s Vámi, mí drazí čeští přátelé, má rodino. Zároveň bych velice ráda zprostředkovala tok informací o mé gruzínské činnosti a motivovala všechny k mé návštěvě, či ještě lépe ke stejné aktivitě. Informační studnicí bude blog. Možné je vše a Be International Vám Vaše vše pomůže zprostředkovat, páč jak říkáme u nás, dobrovolnictví je sexy.

To, co mě čeká v Gruzii, bude život, podívám se mu do očí. Z evropské nabubřelosti se ale doufám nevyléčím, ta pro mne znamená kus našeho světa. A vrátím se. Prý. Teď se slyším, jak to říkám. A jak se tak slyším, věřím tomu.



Asi se těším.

Oddaně
Vaše K.



foto: Výstava ALONG ONE BORDER, 8. - 28. 3. 2010, FSS, MU, Café Krmítko

U Vytržení_1

Někdy si i Václav Havel říká, že to všechno bylo zbytečné. Nebylo. A bolí to.

Dramaturgie: Skrytě Šárka Dušková a blankyt na nehtech
Scéna: budovatelé postsovětské infrastruktury, skromné i buržoazní výplody žití
Režie: Vy, mé hlavní postavy z mých Sešitů směšných lásek
Slova: Kéž by já

Bude to o mě? Právem se bojím? Bude to o nich. O Vás. Až se budu kousat do rtu. Padni komu padni.





Dne 17. června byl dovršen rok multikulturalismu v Čechách, teď si na něj jedeme většina nás, přátel, sáhnout do světa. O půl druhé ve sklepení Husy na provázku u modrého kelímku s červeným vínem z posledních rozpočtových penízů Divadelního světa jsme se rozloučily s mou drahou Šárkou. Děkuji, Šári, že jsi mě naučila se tázat, že jsi mě naučila, aby mi vždy zbylo trochu síly. Děkuji za tu velkou úctu. Děkuji za smích, za slzy, za veškeré učení citu. Za vyburcování touhy po poznání. Děkuji za to odhodlání, s kterým budu vždy slepým ukazovati okolí a hluchým vyprávěti o světě.
(..) Tedy u Havla s příchutí Kryla nám bylo hezky (ano, to je opravdu možné).

I se mi příčí k těm dárkům s příchutí mě něco dodávat, takto, jako o Vánocích a včera, mě dárky nikdo neodkryl... Krásná paráda. Mrkejte lidi nahoře. Pohled do zákoutí duše, která je zatím věčně na cestě.




Zpátky ke kategorii mravnosti a nemravnosti v Čechách od okupace po současnost. Zpátky k sebereflexi. Střípky stinných stránek národního sebeuvědomnění, které chutnájí jako úplně studené kafe, ale stejně tak, jak jste občas i za to studené kafe vděční, stejně tak jsem za ně byla včera v Huse při sledování Cirkusu Havel vděčná já. Dívat se do obličeje českému národu, možno říci porobenému, ale nechávající si tuto porobu ideí líbit, bolí. Tváří tvář sami sobě se naučíme říkat a přiznávat si všechno. Zajímavým zjistěním bylo, že jsem v celém tom Cirkusu neviděla prarodíče, funkcionáře, politické dozory naší rodiny, ale mé vrstevníky. Ano, vrstevníky bez identity (naštěstící ale ji hledající!) Vrstevníky, kterým rodiče nebyli již schopni předat hodnoty lidského systému, ale kteří ne svou chybu, totálně apolitičtí a aspolečeňstí, budí ve svých dětech pocity, že náboženství je černá magie a věřící jsou prostí blázni (...) A to větší úctu chovám k Vám, mladí, co myslíte a ZAJIMÁTE se. Palach hoří, pro co hoříš Ty?


Pomalu se balím. Za 2 týdny se budu dívat do černých očí, objevovat neobjevená kavkazská dobrodružství a chutnat neskrývající se lidskou identitu. Budu si psát blog a budu velice ráda, když budete jakkoliv reagovat. Chci Vám dokázat, že je možné vše. A že je to možné bez ničení lidí kolem sebe. Že se vyplatí být aktivní v občanské společnosti a řivot není jen o chození do školy a práce. Že cesty vedou VŠUDE a do VŠECH duší.


Nezdá se Vám, že se poslední dobou moc pije? A co na to Radek John?
:)