středa 6. října 2010

Gruzínská pseudodemokracie




Třetí vlna demokratizace slibovala konec zápasu demokracie s totalitarismem, naplnění až přeplnění liberálně demokratických hodnot. Je Gruzie, jejíž konsolidologická cesta byla determinována mnoha patologickými jevy, demokratických státem? Pokud není, pokouší se o demokracii alespoň?

Můj první pracovní den v červenci v Tbilisi započal konferenčním setkáním národních i mezinárodních NGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany. Takových príma diskuzí se tu organizuje hodně, u diskutování bohužel ale většina aktivit končí. Čím více času trávím v této zemi a čím podrobněji pozoruji zvláštnosti politické kultury a celého systému, tím spíše bych udělila Saakašvilovskému režimu nálepku režimu hybridního.

Kvalita moderní demokratické politiky je žalostná. Stát v čele s prezidentem Saakašvilim kontroluje všechny tři odvětví moci skrze jednu stranu. Nezávislé soudnictví a respekt k ústavě neexistuje. Nezávislá média masového rozsahu neexistují. Počínání vlády je kompletně netransparentní. Stranický systém je nezkonsolidován a opozice je pouhým důkazem „na oko“ aplikovaných demokratických principů. Gruzie má politické vězně. Opozice je nezodpovědná, nesjednocená, nedisponuje dostatkem vůdčích osobností. Gruzie je rozprodávána zahraničním investorům. Na oko posiluje, ale Gruzíni se tohoto zázračného nastartování ekonomiky neúčastní. Revoluce je chápana jako legitimní způsob změny vládních sil. Občanská společnost je nezodpovědná, hraje roli „pouhého trpného předmětu“, jak ji pojmenovává náš milovaný Linz. Do jara tu máme další masovou demonstraci a pokus o revoluci, jsem si jistá.

Autoritářský režim neusiluje o komplexní kontrolu všech sfér společenského života, na druhou stranu ale nečerpá svou legitimitu ze svobodných demokratických voleb. Autoritářský režim si je vědom hrozby plynoucí z absolutní kontroly společnosti, kterou mohou liberalizující tendence vybičovat k revoluci. Používá „upouštěcí ventily“ společenského tlaku, jakými jsou liberální ekonomika, garance životního standardu a v první řadě volby. Volby v Gruzii probíhají dle zákonů, na první pohled zcela demokraticky. Bývají však často zmanipulovány nepřímo, pomocí volebních zákonů a hlavně manipulováním s médii, které vlastní stát. Gruzie je autoritářským režimem.


Proč se věčně revoltující nezaměří na etablování zodpovědné politické strany a nepokusí se o získání přístupu k moci demokratickými prostředky? Proč se pořád protestuje PROTI, ale nikdy se nenabídne alternativa? Pryč se Saakašvilim, ale proč nemáte nikoho na jeho místo???
Samozřejmě je nutno zvážit negativní bezpečnostní situaci a její vliv na zpomalení konsolidace demokratického režimu. Jo jo jo. Hm. Hm….

Ale lidi jsou tu neuvěřitelně hodní. Fakt.

neděle 3. října 2010

Stopem do Karabachu




Ke kulturám diametrálně odlišným kultuře moji se snažím projevovat citlivost, respekt a porozumění. Prostá úcta k lidem budí úctu k jejich názorům, zvykům, vzorcům chování, k jejich subjektivní identitě. V nových krajích s novými zvyky, vyznáním a lidmi, řekněme raději držím jazyk za zuby (uvrhuji samu sebe do pokrytectví, ale zůstávám korektní, i když s mou náturou je to zřídkakdy jednoduché:). Tedy pokud tyto projevy identit hraničí se slušným chováním a nevymezují se skrze stereotypizaci, nezdravý etnocentrismus, dehumanizaci a další destruktivní identifikační procesy. To pak bývám na špičkách a raději měním prostředí.

Jak být citlivým, korektním k okolí a hlavně k sobě, jak být nepokryteckým pozorovatelem a chápajícím turistou v Náhorním Karabachu? Lze zůstat korektním při pohledu na vypálené vesnice a zaminovaná pole? Lze být citlivým k monologům, které nahrazují pojmenování muslim slovem prase? Lze porozumět vyprahlých karabašským očím?



Z mého domova v Tbilisském distriktu Saburtalo a kanceláře na Janashia ulici jsem se vydala v půlce září na dovolenou. S mou nejlepší kamarádkou Šárkou, která mě přijela navštívit ze své residence v Istanbulu, a Gruzínem Giorgim, novinářem a skvělým fotografem, jsme se vydali stopem na dovolenou do Náhorního Karabachu, autonomní republiky uzamčené ázerbájdžánským teritoriem a zpřístupněné okupačními silami arménské armády.

Náhorní Karabach (arménsky Artsakh, anglicky Nagorno Karabakh - NK) je hornatá vyprahlá autonomní republika Jižního Kavkazu. Kolébka arménské a ázerbájdžánské kultury, válečná zóna, zmrazený etnický konflikt, který se může kdykoliv rozhořet. Etymologie názvu země precizně zrcadlí diversitu historického osídlování. Výraz nagorno pochází s ruštiny, znamená hornatý, kara je turecky černý a bakh je persky zahrada. Hornatá černá zahrada. Region, o který soutěžili Peršané, Osmané, Rusové a mnoho dalších. Momentálně ve středu zájmu nezávislých republik Arménie (AR) a Ázerbájdžánu (AZ), okupovaný Arménií, která vyhrála v 90. letech válku o území. Etnický konflikt o tento region se pokusím nastínit skrze popis zážitků naší stopovací cesty do srdce Karabachu a mého více než tříměsíčního pobytu na Kavkaze.

Tak, jako je Kosovo kolébkou srbské i kosovsko-albánské kultury, tak je Karabach zároveň kolébkou ázerbájdžánské i arménské kulturní identity. Příčinou konfliktu je tedy historicko-kulturní hodnota území Náhorního Karabachu, ne jeho ekonomická či strategická důležitost. Obě strany konfliktu, Ázerbájdžán i Arménie, jsou velice citlivé na otázku původnosti jejich kořenů na území Karabachu a soustavně se snaží o jejich archaizaci. Teorií o původních obyvatelích je nespočet, obecně nejuznávanější je teorie popisující první osadníky karabašského území jako kavkazské Albánce, kteří v průběhu bojů vymizeli, jejich církev byla absorbována ortodoxní arménskou církví a obyvatelstvo bylo poarmeno- či poázerbájdžánštěno (tzn. pokřesťanštěno či pomuslimštěno). Období násilného panturkismu a následného panrusismu přispělo k vymezení arménské a ázerbájdžánské identity, k vymezení vůči a proti identitě jiné, tedy k vymezení negativnímu. Od dob násilných osídlování území s podporou Turecka a následně Ruska se datují první násilné střety mezi obyvateli Karabachu, lidé si uvědomili, že jsou z jiného těsta.

Celý Kavkaz je tak diverzním regionem, regionem nesoucím stopy desítek kultur, otisky stovek jazykových skupin a náboženských vyznání. Právě proto je tak zarážející, že je tato diversita často neviditelná, že je schovaná, pogruzínstěná, posovětštěná, poarménštěná, poázerbájdžanštěná. Etnické konflikty zabily positivní aspekty diversity, pošlapali ji a uvrhly národní státy v nezdravé monoetnické vymezování. Tento fakt bude hrát velkou roli v budoucím vývoji a řešení zamrzlých konfliktů, bude velkou překážkou mírového soužití. V Náhorním Karabachu bylo vymazávání kulturního ázerbájdžánského přínosu až hrůzostrašné a bralo na sebe podobu zničených mešit, zneuctěných vypálených a rozkopaných muslimských hřbitovů a rozbombardovaných vesnic.

Pogromy arménského obyvatelstva r. 1895 a 1896 a následná genocida 1,5 miliónu Arménů osmanským Tureckem r. 1915 negativně vyhrotila sebeidentifikaci křesťanských Arménů a muslimským Ázerbájdžánců a zasela semínka křivd (Téma arménské genocidy je na Kavkaze tabu a její oficiální uznání Tureckem by rozproudilo nové hádky ohledně historicko-kulturních nároků na různá území. Všechna řešení tu čekají na racionalizaci politiky, což je však ve světě emotivních kavkazských nátur věc momentálně nezaručitelná a v budoucnu neudržitelná. Když gruzínský prezident Saakašvili pomalu brečí u svých komentářů v televizi, když ázerbájdžánský prezident Alyev pronáší etnicky laděné projevy typu Miloševiče a v hlavních městech se demonstruje každý den, racionální rozhodnutí nejde očekávat a ani by nenašla podporu u průměrného občana.).

Karabach byl po většinu času považován za arménské území. Roku 1917 vznikla Zakavkazská federace sdružující Gruzii, Arménii i Ázerbájdžán pod jednou střechou nového státního útvaru. Federace se však roku 1918 kvůli rozdílným zájmům státních aktérů rozpadla. Během čekání na výsledky poválečné Pařížské mírové konference Britové spravují území a krátkozrace určí Náhorní Karabach jako součást ázerbájdžánské jurisdikce, poprvé v historii Karabachu. To vyvolá protesty Arménů. V dubnu 1921 bolševici ideologicky dobývají Kavkaz, smlouva Turecka a SSSR o vzájemném přátelství přiřkne Karabach Sovětské svazové republice Ázerbájdžán. Arménská inteligence s podporou celého národa protestuje celou dobu existence Sovětského svazu. Sovětifikace a hybrid identity sovětského člověka uměle utlumí etnické konflikty. Gorbačova politika glasnosti a perestrojka slepě zametené problémy pod koberec vynese znovu na povrch a konflikt se rozhoří.

Roku 1988 započne spontánní výměna obyvatel mezi sovětskými svazovými republikami Arménie a Ázerbájdžánu. Počáteční nezájem sovětského centra vede k pogromům a krátkozraké podpoře Ázerbájdžánu z Moskvy, kde je sovětská Arménie označena za nositele separatistických myšlenek. V červenci 1988 poslanci autonomní oblasti Náhorního Karabachu (NK) odsouhlasí secesi od Ázerbájdžánu, což vyvolá dvousettisícové vlny uprchlíků, kteří se vymění mezi AR a AZ. V lednu 1990 dorazí sovětské síly „potlačit chaos“ v hlavním městě AZ Baku a během demonstrací pozabíjí až 1000 demonstrujících. Do konfliktu se na obou stranách zapojují paramilitární skupiny, beroucí osud Karabachu do svých rukou. Roku 1991 vyhlašují AZ i AR nezávislost a sovětský vnitrostátní konflikt se proměňuje v konflikt mezistátní a v plnohodnotnou válku. NK vyhlašuje nezávislost, mezinárodního uznání se však nedočká (území NK po rozpadu SSSR nikdy nebylo součástí Arménie, jedná se o nezávislou republiku, i když realita mluví jinak, NK je financován Arménií a její diasporou, vše v zemi je arménské a vazba na Jerevan je signifikantní). Násilí exploduje r. 1992.

V Karabachu se nachází (…nacházela…) sedmitisícová azerbajdžánská vesnice Chodžala, situovaná mezi hlavním městem NK Stepanakertem a stotisícovým Aghdamem (většina obyvatel byla ázerbájdžánského původu). Roku 1992 arménské vojenské síly s podporou armády Společenství nezávislých států (SNS, bezpečnostní a hospodářský regionální aktér postsovětského regionu) zmasakrovala 1000 obyvatel. Projížděli jsme touto vesnicí, tedy spíše tím, co z ní zbylo. Vypálené domy, skořápky tanků a těžké techniky, vypálené hřbitovy, vzduch se nehýbal a atmosféra šeptala, že válka skončila včera.

Roku 1992 Ázerbájdžán odmítá vstup do SNS, důvody jsou ekonomické, tedy těžba ropy a plynu z Kaspického moře. Rusko mění kurz a podporu bývalého centra získává Arménie. Tak to zůstává do konce války. V květnu 1992 je dobyto město Šuši, což má pro arménskou stranu velký psychologický význam (Na počátku 20. století i před válkou Šuši čítalo více než 40 000 obyvatel, většina ázerbájdžánského původu, 16 kostelů a 10 mešit. Během války se jednalo o důležitý strategický bod, neboť město Šuši se nachází nad Stepanakertem, který tak mohl být ze Šuši lehce odstřelován a bombardován. Momentálně v něm žije cca 4000 arménských obyvatel, opravili se kostely, domy v centru, minová pole obklopily ploty, vypálené mešity odklidily, žije se od znovu a po arménsku.). Dobytí Šuši je považováno za klíčový krok k celkovému vítězství AR.


23. července je dobyt Aghdam, 100 000 město s ázerbájdžánskou majoritou (Město duchů. Představte si opuštěné 100 000 město. Aghdam byl po dobytí rozkraden a kompletně vypálen. Mezi skořápky domů jde občas zahlédnout vojáky, kterých je na území Karabachu 40 000. Nikdo v Aghdamu nebydlí, prý je prokletým místem. Nachází se u vojenské front-line, u země nikoho mezi karabašsko a AZ hranicí, která je soustavně střežena, nepropustná a dochází na ní často k přestřelkám).


AR válku vyhrála. Mírová smlouva však nebyla dodnes uzavřena, příměří vychází z Biškeckého protokolu, podepsaného 12. 5. 1994 v Moskvě. Válka má na svědomí 30 000 mrtvých a přes milion uprchlíků. Konflikt uvrhl AZ do spirály hlubokých sociálních konfliktů, musí se vypořádat z uprchlíky z AR i NK. AR se uvrhla do izolace, současně sdílí uzavřené hranice z turecké i ázerbájdžánské strany a ekonomický dopad je silný. Ze strany AR je často do konfliktu vnášen religiózní rozměr a konflikt je prezentován jako válka muslimů a křesťanů, což není správně.

Jak jsem zmínila na začátku, důvod konfliktu je historicko-kulturní, jedná se o boj o kolébku kultury. Konečně jediným vítězem konfliktu je Rusko. Legitimizovalo pobyt svých „peace-keepingových“ složek na území Kavkazu a pokračuje ve své geopolitické dominanci na území postsovětských kavkazských republik.

Na území NK není radno chodit nevyznačenými stezkami, minová pole obklopují lidská obydlí, vojenská přítomnost je trvalá, je zakázáno fotit snad všechno krom kostelů, k vízu dostanete akreditační kartu se seznamem míst, kam máte dovoleno vstoupit. Není radno si zahrávat, NK není mezinárodně uznaným státním útvarem, tím pádem diplomatické styky neexistují a žádná ambasáda Vás nechrání. Mezi tím vším se 150 000 Arménů snaží z peněz diaspory postavit městečka tyrolského rázu a žít normální životy. Kdyby se rozhořel konflikt znovu, celý Kavkaz se chtě nechtě zapojí, Turecko na straně AZ, Rusko na straně AR. A co by asi dělala Gruze, kdyby nepřátelé Rusové přesouvali své jednotky do Karabachu po Georgian Military Highway, což je jedinou přístupovou cestou do NK?

OPATRNĚ.

PEACE. A stopu zdar!


středa 4. srpna 2010

Na východ od Turecka, na západ od Azerbajdžánu


Genocide is the crime under international law:

"… genocide means any of the following acts committed with intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial or religious group, as such killing members of the group; causing serious bodily or mental harm to members of the group etc."

(Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, UN: 1948).


200 metrů na jih od tureckých hranic a 40 minut na sever od Yerevanu. Blízko od Slunce a dvě hodiny po návštěvě Muzea arménské genocidy. Spirit Khor Virapu a politika za dveřmi.

Khor Virap. Skica přírody, v níž je vše, taková kresbička, jakou malíř nakreslí v podvečer na zahrádce mezi poslední cigaretou a první skleničkou arménského koňaku na ubrousek. Ti, co se neumí dívat, rozeznají obrysy hory a starobylého kostela. Ale pozornější a milující najdou v této skice celý život, jako ve výhledu na horu Ararat lze nalézt celou Arménii. Izolovanost (uzavřená turecká a ázerbájdžánská hranice), bolest (posvátná hora nacházející se na území Turecka), lásku k umění (skvost kostela), uvědomělost (knihy prodávající se i v té nejzapadlejší vesnici) a hloubku (ty oči…).

Nemohu se vyhnout komentáři arménsko-tureckých vztahů, poznamenaných zapíráním historických skutečností, poznamenaných pozadím nacionalismu a etnických konfliktů 90. let a všeobecností kavkazských hrůz tohoto období. Evropský idealistický přístup žene řešení do slepé uličky a zasévá zamrzlé konflikty.

Arménsko-turecká hranice je uzavřená od roku 1993, z turecké iniciativy, a to v rámci podpory Azerbajdžánu ve válce o Náhorní Karabach. V září 2009 se rozeběhly diplomatické vyjednávání o znovuotevření, podepsání arménsko-tureckého protokolu v Ženevě sledoval celý svět. Momentálně je kolem protokolu ticho, Arménie jej ratifikovala v takové podobě, v jaké byl představen, Turecko se snaží protokoly pozměnit a zapojit podmínku vyřešení karabašského problému do podbodů smlouvy. Pat.

Jednání kolem protokolů jsou také nepřímo formováno dalším citlivým tématem. V roce 1915 byla ottomanským sultánem a vládou Mladoturků vykonána nad arménským obyvatelstvem genocida. První genocida 20. století. Předem připravené vyhlazení obyvatelstva arménského etnika je dodnes břemenem mnoha Arménů, kteří touží po pravdě. 1,5 miliónů obětí. Memorial Complex of Tsitsernakaberd, věnovaný obětem genocidy a připomínající nutnost uznání minulosti, ční nad jerevanskými paneláky. 24. duben, den výročí zatčení arménské inteligence roku 1915, je dnem demonstrací a kampaní volajících po uznání genocidy. Kolem Memorialu se shromáždí tisíce lidí a za doprovodu hluboké molové hudby se učí z chyb a volají po jejich neopakování se v budoucnosti.

1915 a největší masakr v dějinách lidstva. Svět se příliš nedívá, Evropa prolévá vlastní krev a hájí vlastní čest. Politika pan-turkismu, zesílená počínajícím problémém rozpadání se ottomanského impéria, vedla k nutnosti národního sjednocení pod heslem „Turek“, tedy k turkifikaci etnických skupin obývajících území země. Starobylý křesťanský národ Arméni nebyl vhodným a klíčovým hráčem v tomto procesu. Zde chci upozornit, aby nedošlo k chybné a bolestivé záměně islámu a tureckého fašismu, muslimská víra nehraje roli při aplikaci hrůzného plánu, šlo o výsledek politické vlády aplikující hybridní sociální konstrukt. Prosím, mějte to na paměti.



Genocida byla provedena v několika krocích. 24. 4. 1915 bylo zatčeno 1000 arménských intelektuálů, kteří reprezentovali myslitelskou a mravní páteř národa. 300 000 mužů bylo mobilizováno v rámci povinné vojenské služby vlasti a zavražděno spoluobčany poblíž fronty. Zbytek arménského obyvatelstva, ochuzen o bojeschopné muže, byl odzbrojen a vyhnán na dlouhý pochod pouští do Sýrie. Lidé podléhali horkému počasí, hladu, žízni a v důsledku bytí, znásilňování a nelidského zacházení. K této přímé genocidě bývá přidáván krok čtvrtý, a to kulturní genocidu (ničení kostelů a veškerého kulturního dědictví).

Svět fungoval v jiných měřítkách a násilné řešení konfliktů bylo akceptovaným nástrojem mezinárodní politiky. Žádný argument ale neospravedlní vyvraždění 1,5 miliónu Arménů. Stejně jako nic neočistí Stalinovy vraždy, ani to, že vyhrál 2. světovou válku. Do jeho muzea nikdy nevkročím.

Adolf Hitler v roku 1939, po napadení Polska, přesvědčoval své vojenské velitele o fungování jeho plánu těmito slovy: "Kdo si pamatuje vyhlazení Arménů?"


Více relevantních informací naleznete v AJ zde: http://www.unitedhumanrights.org/genocide/armenian_genocide.htm. Velice také doporučuji přečíst si nádhernou knihu, takovou monumentální výzvu k lidskosti, a to Čtyřicet dnů od Franze Werfela: http://www.databazeknih.cz/knihy/ctyricet-dnu-28894.

“Those who do not remember the past are condemned to repeat it.”


Proč mlčíš. Život se tak divně mění. Sprostě člověka obelhává.




Dějství druhé, ráno s Havlem a pověšeným prádlem.

Je to kýčová kompozice a chci Vám o ní říct.

Čajkovskij, Chopin a Dvořák se rozeznívali nad masivním dubovým stolem obklopeným čalouněným nábytkem, prohýbajícím se jídlem. Kolem stolu jsme seděli my, co jsme spolu kamarádili, randili a pomáhali si. Venku šuměl Bospor a hlavní ulice tepajícího Istanbulu. Ráno vždy vytváří můj den. V dobách studia na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně jsem s potěšením vstávala o hodinu dříve, abych si naplnila požitkářské chutě zážitky z literatury a výborné snídaně. Noviny, knížka a snídaně jsou základy mého denního naladění. K tomu navíc víkendy, které začínaly snídaněmi v trávě či u francouzského okna s milým výhledem a s exmilým. Pobyty v istanbulském bytě kamaráda architekta Toma v roce 2009 toto řekněme buržoazně aristokratické ztrácení času podtrhly tou nejtlustší čarou.



Od těch dob snídání miluji ještě více, jak osamělé s knížkou, tak plné krásných lidí a klasické hudby. V Jerevanu jsem si u oken do dvora četla Havla, pozorovala jeho faktické počínání skrze stížnosti konce 70. let. Pestrobarevné prádlo, pověšené z oken na předlouhých lanech končících na pouličním osvětlení, kopírovalo pohyb větru a v kontrastu s vycházejícím sluncem připomínalo mi noční města. Noční čas, kdy je možné pozorovat jen světla a obrysy tyčící se vůči obloze.

V centru jsem potkala Hayka, mého kulturního průvodce. Cafesjanovo museum skryté uvnitř Kaskád, mého nejoblíbenějšího místa na celé zeměkouli, nabízí výstavy moderního umění, současně převážně umění skla a umění expresionismu Arshila Gorkého. Sklo v centru uměleckého zájmu a múza abstraktního expresionismu Gorky, spolu s výbornou kávou a dezerty na tenoučkých talířích, byly tak arménské. Celou dobou mi hlavou mihotaly myšlenky na můj domov v Tbilisi a na signifikantní rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Gruzíni žijí život na dřeň. Hlavně žít a hořet, to se počítá, být slyšet při každé činnosti a milovat druhé. Arméni jsou jiní. Zdravěji uzavření a vznešenější, obalují je vrstvy kulturního člověka. Gruzínské heslo je teď, nebo nikdy, tak chtějí žít život. Arméni chtějí všechno se stylem a smyslem. Nechci a neřeknu, co je lepší, v obojím jde najít něco zasahujícího. Doma jsem v Tbilisi a Jerevan je má nejoblíbenější výletní destinace. A vykonstruované utužování identit skrze pošlapávání druhého národa se mi hnusí a odsuzuji toto chování. Tak a co těď…

Zajímavé se také pár řádky věnovat vztahu k Rusku. Arménská politika je politikou racionální, vycházející z národních zájmů a z uvědomování si reálných měřítek a nástrojů světové politiky. Velké číslo Arménů žije v Rusku, obchodní vztahy zaměřují Rusko, uzavřené hranice s Tureckem a Azerbajdžánem nedávají land-lock zemi ani jinou možnost. Gruzíni tomu říkají zbabělost. Arméni říkají gruzínskému počínání a vymezení vůči Rusku stupidita a nerozvážnost.

Zpátky ke Kaskádám. Ano, je to mé nejmilejší místo na planetě zemi. Srpen 2008 jsem strávila nahoře s Dostojevským. Má první cesta na Kavkaz, má první cesta za mou identitou a mými životními aspiracemi. Když vyjedeš nahoru, je to, jako by Tě klamaly smysly. Nejprve oči, poté uši, a nakonec se Ti přeplní i srdce. Všechny Vás, co mám ráda a vážím si Vás, všechny Vás sem zvu a chci Vám toto místo ukázat. Kéž by tu tak byli mí rodiče.

Ten den v Jerevanu jsem byla naplněná a nechtěla jsem se probudit.

neděle 1. srpna 2010

Za sedmero řekami a devatero horami, mezi princi a princeznami


Jakmile skončilo pozorování Gruzie skrze zářící pohledy Vojty a Michala (k jejich pobytu a pozoruhodným naplnění smyslů se ještě vrátím v dalším příspěvku), naskytla se mi příležitost podívat se do tváře jinačí země, země sousedící s Gruzií, do Arménie (Hayastan po jejich). Čtyřdenní pobyt přeplnil mé smysly. Poslouchejte.

Dějství první, příjezd.

Pracovala jsem dvanáct hodin v tom největším nasazení, abych dokončila žádosti o grant související s mou pracovní misí (stručně řečeno pracuji pro opozici, opatrně se k tomu vrátím také v jednom z dalších příspěvků). Cesta do Yerevanu byla dalším zaznamenáním mého robustního života na Kavkaze, plného radosti a studentské chudoby, která není vůbec protivná, ale vnáší do mého srdce tisíc neuskutečnitelných přání, oslazujících můj život marným čekáním na jejich vyplnění. Ó a jak jsem šťastná, když si jedno z tisíce splním. Tedy budget na cestu rovnal se 45i eurům (30 za cestu maršrůtkou tam a zpátky, 6 za vízum a 9 na přežití). Bláhový symbol věčné iluze, že vždy nějak přežiju. A přežila a užila.

V maršrůtce hrály ruské videoklipy, srovnatelné s levnou a ubohou zábavou špatného cirkusu. Otřesná muzika. Prý to má spojit lidi. Tak takhle degradovala idea sovětského člověka, realizovaná momentálně skrze úděsný ruský pop. Hm.

Za hranicí v Hayastanu je živo-neživo. Města jsou prázdná. I lidé tu budou šťastní-nešťastní. Tyto města skrývají scenérie směšnosti sovětské centrálně plánované ekonomiky. A ty scenérie jsou štěstím-neštěstím pro místní. Obrovské hutě a továrny, spoléhající na dovoz surovin ze vzdálených sovětských republik, se dnes nevyplatí udržovat v provozu. Většina obyvatel se zde nastěhovala během 60. – 80. let, přišli za prací v továrnách. Tehdy symbol prosperity, dnes symbol hnusu a neprozíravosti režimu SSSR. Lidé se vrátili k zemědělství a snaží se obdělávat nehostinnou jihokavkazskou půdu. Žijí však mezi zrůdami zrezavělého plechu, rozžhaveného sluncem, komplexy rozkradených továren a s nefunkčními lanovkami bránícími ve výhledu na oblohu. Tento výhled mě děsí, usínám, a zdá se mi o tom, jak popravuji své bližní. Probuzení protne výhled na Ararat. Jsem potřetí v Arménii, a potřetí před touto horou padám na kolena.

V Yerevanu padám na kolena také. Tentokrát před nepopsatelnou hloubkou přátelství Aleksandra a Hayka. Neumím popsat, jaké to je, když Vás zasypávají stovkami otázek, popisují stovky plánů, pro Vás nachystaných, stovky čarokrásných možností, mezi kterými si můžete vybrat, a to vše s vidinou večerního koncertu současné klavírní hudby, prezentovanou tou nadlidskou geniální osobností umělce a skvělého člověka Hayka Melikyana. Chci se pro ně rozkrájet. Získat si přátelství Gruzína je lehké. Proniknout k Arménům je složitější. Ale pokud se tak stane, je to na celý život.


Hayk usedá za piano v arménské galerii. Člověk, u něhož vzezření přesně kopíruje svého ducha a životní cestu. Jakoby se Haykova osobnost a um promítali do každé kudrliny jeho vlasu, do každé vrásky na kloubech prstů, do spony jeho opasku z drahého kamene. Jeho ladný štíhlý trup se napíná a smršťuje nad piánem, dle toho, jak jeho hudba mluví. S kamenným výrazem přichází, zahraje, a odchází. Pokyne mně a Aleksovi. Kamenný výraz plný lásky, je vůbec toto spojení možné?

Při jeho hudbě byl sál naplněn němotou. Dýchat se mi nechtělo, jen hltat očima a ušima. Pár minut po koncertu jsem byla alkoholem a přítomností přezajímavých Brazilců vytržena ze snu (i když se mi probouzet nechtělo, sladké zapomnění se). Brazilců studujících geopolitiku v Teheránu a nastupujících jako brazilští ambasadoři v tom stejném pekelném a dech-beroucím městě. Mám tam teď u koho bydlet. Večer se dotancoval v klubu Traffic a promítnul do pozdních hodin vstávání.


…čím více vyvozuji závěry a generalizuji, tím více jsem si jistá, že je arménský národ národem vznešeným. Historické hrůzy posilnily důstojnost arménského života a stmelily umění a Armény. Klavír v každé domácnosti a chvíle volna, zamalované tahy štětců a řezy uměleckých nožíků, jsou zprostředkovanou hodnotou té aristokratické lidské vznešenosti a bolesti proměňující život v úspěšný boj. Arménie je zkušebnou i ateliérem pro vznešenost všech obalů kultury. A tak mám celou Arménii ráda pudovou láskou očí, která se rozlévá celým tělem v přirozené a hluboké radosti.

Dějství druhé, rozostřenost idealismem a její dopad na Arménii, má dostaveníčko zítra.

Koupit si starý slamák a připevnit si ho gumičkou pod krk, to je teď vše, co chci.

Libam a myslim na Vas. K.


pondělí 19. července 2010

A tak si vždycky před spaním poslouchám mluvené slovo Obsluhoval jsem anglického krále (Díky Mr.D)

…Nejdříve smáčejí jen rty, jakoby ochutnávali, špičkou jazyka sbírají jen vůni tekutiny. Pak si ji po kapkách nalévají do úst, až zakloní hlavu nazad a soustředěně polykají a cítí tekutinu všude v žaludku. Pak sednou a řídí. Během jízdy za tři lari vykouří taxikář tři cigarety. Tak jsem se dostala do etnografického muzea, kde jsem spolykala poslední chvíle volna spolu s Muapassantem (sjíždím ho po druhé).
„Ó, to byly zvláštní lidé, šílení, budiž, ale kouzelní šílenci. Všichni, od otce po syny, prožívaly prudké vášně, velký vzlet celé své bytosti, který je hnal k neexaltovanějším věcem, k fanatické oddanosti, k zločinům. Bylo to v nich stejně zakořeněné, jako v některých duších je hluboká zbožnost“ (či neodpustitelný aktivismus:) Pročítala jsem tu vzletnou sbírku a ani jsem si nevšimla, že hodinu sedím vedle vosího hnízda. To asi ta momentální vzletnost, kterou jsem měla v tu chvílí blíže k vosám než k lidem.

Můj první pracovní den v Tbilisi se odehrál v hotelovém komplexu Sheraton. Započal konferenčním setkáním národních gruzínských NGOs i mezinárodních INGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Konference, kterou jsme organizovali. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany, a role NGOs v tomto procesu. Po skončení pracovní doby se mnou mí milí nadřízení zůstali u kávy (konverzace se nenesla v kavárenském stylu, jednalo se hlavně o pokusy všech těch vzdělaných lidí usměrňovat při debatách svůj temperament, milé). Dostala jsem odpovědi na všechny mé otázky a Gruzii si napasovala chtě-nechtě na paralelu s Mečiarovým Slovenskem. Mnoho lidí, mnoho myšlenek. V práci se mi líbí. Kancelář je v centru starého Tbilisi, velmi hezká. Lidé jsou gruzínští, velmi hezcí. Jsem tu první mezinárodní dobrovolník. Mám na starosti zajímavý projekt, zítra mě čeká obhajoba mých nápadů a strategického plánu před 12 NGO naší NGO koalice. Výzva. Velmi hezká. Na starost mě tu má jeden mladý právník, z kterého kvůli mé přítomnosti a snad i pro mé pobavení dělají lift-boye. Překládá, vaří kávu, pak zase překládá, pak mi ukazuje kam na výlety, zase překládá, nosí mi oběd a zase překládá. Za jak dlouhou mě začne nesnášet?

Na víkend mě vzali ti nejmilejší do Sioni ke krásnému jezeru. Veselilo se, lozilo, bavilo, pilo. Sioni, místo, kde se všechny myšlenky na neumělý nehlučný život ulice žijí. Příjemný klid jezera, život pod stromy, pod zářícím sluncem, které svítí na hory, na rozpálené louky, na jasnou řeku, na krávy ležící u cest, na popíjející kluky a dívenky v podkolenkách, na všechny rozličné květiny, červené, žluté, modré, fialové, namodralé, našedlé i bílé, které jsou tak hezounké, svěží. Osli stojí v polích a ani nedutají, jako by tam vyrostli. Vše je polorozbořené, v tom je ta poetika hnusu těšící Evropanovo srdce toužící pokrytecky po exotice. Celý víkend jsem se tedy koupala v zeleni a v teplém vzduchu. Jako bych si pozvala všechny planety. Dívám se na kýče kolem sebe a čím dál více je miluji. Ty kýče, i je ostatní. Slamák, chrpy u plotu, linie nočních hor a oblohy.

Dnes po cestě z práce jsem si chtěla koupit v trafice žvýkačky. Neměli. Tak mi paní trafikantka nabídla svou z kabelky. Můj zelinář mi zase dal vše ovoce zadarmo. A má kadeřnice obarvila vlasy za 6 lari (1 euro = 2,37 lari). Doma mě čekala večera, vaří jeden katalánský chlapec. Večer má přijet cestovatel z Německa a jeden z Litvy. „We have coke, we have vodka, I think we can do something“, říkají doma. Tak takhle si tu žijem.

Těším se na Vojtu a Michala, až ve čtvrtek dorazí. Velice.

Je mi blaze. Přijeďte se podívat.

V nejtajnějších chvílích nebýt sám, to je oč tu běží.

Muah.
Vaše K.

neděle 11. července 2010




Drahému příteli.

(Tbilisi, z nedávných rozhovorů s drahocenným člověkem)


„Natahoval jsem dětskou dlaň směrem k vojákovi držícím na mém spánku pistoli. V dlani se mi roztékala čokoláda, stejně jako se roztekly všechny principy a životního vize toho mladého Abcházce, mířícího na šestileté dítě. Nulové analytické schopnosti předškoláka zanechaly v mé mysli noční můry, díkybohu má psychika komplexní újmu neutrpěla. Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci."

„…Jak mohla být zpráva v očích té Gruzínky tak jasná, že mi vjela rychlostí blesku pod kůži a stal se ze mě slaboch? Člověk mého věku a ražení by měl studovat na univerzitě, přitom mě sežírá válka. A smrt je mým řemeslem. I když si člověk zvykne na všechno, v tu chvíli jsem se na nic nezmohl: Prosím, kdybyste byla tak laskava a věděla o nějakém jídle, dějte mi vědět, kdykoliv mi dejte vědět, kdykoliv mi nechte vzkaz dole nalevo u řeky. Děkuji.. A odešel jsem.“ (Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tento člověk měl na svědomí masakry v Gagře, více než 100 mrtvých)


„Rok jsme byli zajatci ve svém vlastním domě. Přežili pouze tři členové mé velké rodiny, pozorovali jsme vraždění svých blízkých. Stejně bych pořád rád domů, jsem schopen odpustit a vytvořit novou platformu pro dialog. Když ale na mezinárodní půdě dostaneš odpověď od Abcházců tak nenávistného ražení, navíc ošperkovanou dovětky, že si s Tebou nemohou nic začínat, že je to ZOOLOGICKY podmíněno, co s tím? Pořád ale věřím, že většina takhle neuvažuje. Musí se to ale podchytit co nejdříve. Rusové nás tam ale nepustí. Rusové tam nepustí nikoho, ani peacekeeping OSN, EU ani OBSE. A svět zavírá oči nad okupací dvou území nezávislého suverénního státu a připouští porušování mezinárodního práva. A propaganda jede…“
Přes týden v Gruzii. Libuji si po lžičkách.

"Je to na začátku pokaždé těžký druh práce, vstanout před sebou samým"
Gustav Mahler

Kavkaz je krajinou netuctovou. Je mostem i vězením kultur a jinakostí. Překypuje historií. Mám možnost pozorovat tuto euroasijskou mozaiku z jejího nitra, neturisticky, ale přeci jen zážitkově. První dny v této civilizované divočině jménem Gruzie jsem strávila s dvěma úžasnými přáteli z Brna, energetickou krásnou slečnou Gábi s kouzelně pragmatickým názorem na svět, a s jejím Tomem, jehož rady nás zachraňovaly od kolapsu pramenícího z naší přílišné spontánnosti. Procházky tbiliskými ulicemi, které učarovaly Puškinovi a Dumasovi, výletky maršrůtkami, které svým sovětským rázem dodají všem dobrodružství ten správný punc, rozbrázděné Batumi a koupání s výhledem na mešity u tureckých hranic formovaly mé první kroky.

Gábi, Tom i jednodenní návštěvník Radka odjeli, a já jsem se stala opravdovou paní domácí v našem bytě na Vazha Pshavela. Tato část Tbilisi, cca 25 minut od centra, je považována za lepší místo k bydlení. Já považuji náš byt za vzletnou alternativu kombinující pogruzínštěnou sovětskou vizáž a liberálního ducha demonstrující hlas mladých. V dolním patře se nachází velká místnost typu středoškolské zkušebny a ateliéru v jednom, nahoře světlá jídelna, kuchyň, obývák (který pravděpodobně předěláme na můj pokoj) a dvě ložnice. Koupelna v rámci standardů, voda teče ráno a večír a světlo svítí, když se do něj chvíli tluče. Nefunkčnost (nic neklasického pro většinu obytných zařízení Gruzie) je vyvážena optimismem mé spolubydlící Liss, která je jednoduše skvělá. Díky ní jsem dnes proplkala v naší kuchyni hodiny s Afroameričanem Kylem z Georgie v USA, oženěným léta s Gruzínkou, dvěma německými kluky, kteří právě končí svůj asijský trip vedoucí přes Indii, Pakistán a Írán na Kavkaze, a s jedním německým dobrovolníkem z Hamburgu jménem Ders. Mezinárodní společnost je inspirujícím artefaktem, který mě nabíjí neskutečnou energií a veselím plynoucím z diverzity. Diverzity obohacující a uvědomující si krásu jednoty lidství v tom nejfundamentálnějším základu.


Má tvořící se mozaika sestavená ze zážitků, klasické literatury a selské filosofie


V maršrůtce: Tento sovětský minibus je mým symbolem cest na východ. Namačkaní lidi se umí krásně projevovat a nepokrytě vyznávat úctu své identitě. Nezorganizovanost dopravy, jezdění tří aut vedle sebe v jednom pruhu a na červenou, vyžaduje oplývat neustále skvělým smyslem pro nesmysl.

V tradiční gruzínské restauraci: Obsahy hovorů mých aktivních vzdělaných gruzínských přátel se při drobnohledu jeví nepostihnuté evropskou dobou bezčasu, kdy není čas pořádné rozjímat a číst knihy. Juch. Cením si těchto lidí majících čas hloubat.

Na cestě ze Sarpi u tureckých hranic, v autobuse:
Podmíněno Muapassantovými povídkami o naplněných chtěně nechtěných lidských touhách jsem si v tu chvíli byla jista, že kdyby byli tito černoocí opálení muži boháči, vzali by své přítelkyně dále než k moři, možná bych vsadila i na to, že by je vzali nejdál, kdyby lidstvo svou tupou touhou po realitě nezničilo okraj světa.

V Batumi v přístavu v baru: Fandit se musí čemukoliv. Při sledování fotbalového zápasu vyskakovali lidé do vzduchu a křičeli, jako by hrála sama Gruzie, či minimálně někdo porážel Rusko. Tleskot, jásot, cinkání skla a hlasitý gruzínský smích podbarvený zvučnou gruzínštinou. Ó temperamente.

Závěr: Budu co nejvíce cestovat. Prý je snadné podívat se do Íránu. A severní Kavkaz je mou dlouhodobou tužbou. Prý mám jít do politiky.

Vaše K.

sobota 19. června 2010

Minikabinet Erbenova 9a: Budoucnost mé identity




Gruzii zastihnu někde v půli. Boj modernity s tradicí, boj západních a ruských vlivů budou i mým bojem, bojem multikulturní reality, hodnot a principů. Meeting point Evropy a Asie bude meeting pointem mé vlastní identity a uvědomění sebe samotné. Neorganizovaná společnost, Tbiliské balkóny a romantické ulice, hrdé hory, Černé moře, maršrůtky, víno, levné cigarety, bláznivě řízená doprava, nestabilní politická situace a ruská okupace, to vše podtržené lidmi oplývající lidskostí a láskou k životu, to vše bude ve mně.

Pomalu se balím. Balení je provázeno dramatickým rozhodováním nad knihami, ovoněnými za ty měsíce damašským mýdlem od Šárky, které tu v pokoji visí. Je vůbec zdravé cítit zodpovědnost za rozhodnutí vázající se ke knihám, které s sebou vezmu do Tbilisi? Asi i Ty budou součástí mě. Lidská identita souvisí se zodpovědností, a to hluboce. Knížky v polici, jako součást mé prvotní identity, budou základem k rozvinutí vějíře identit a pocitů lidského patření. Zúročená zodpovědnost... Prý mě nikde jinde než v Gruzii nejde zastihnout ve větší opravdovosti. Pěkně řečeno.


Nutné málo o Gruzii:




Gruzie: 4,5 milionů obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností; obrovské migrační vlny navazující na konflikty 90. let, rusko-gruzínskou válku srpna 2008 a čečenská přistěhovalecká vlna následující rusko-čečenské ozbrojené konflikty vedly k radikálním a nezaznamenaným změnám počtu obyvatel. Nutno brát v úvahu i obrovskou emigrační vlnu mladého a vzdělaného obyvatelstva do zahraničí, což je současným gruzínským signifikantním problémem).
Obyvatelé: Gruzíni, dvě největší minority Arméni a Azerové, řada menšinových zastoupení dalších etnik (dáno geopolitickou výchozí situací Kavkazu).
Jazyk: Gruzínština, unikátní jazyk s unikátní abecedou, neřadící se k žádné jiné jazykové skupině.
Náboženství: Gruzie je druhou zemí světa, která přijala křesťanství jako státní náboženství, a to ve 4. století, po Arménii, která drží primát. Gruzínská církev je církví pravoslavnou. Minoritní náboženství jsou zastoupena a Gruzie se vyznačuje velkou náboženskou tolerancí (důkazem toho může být Tbilisi s mešitami, synagogami a kostely stojícími po staletí vedle sebe na jednom náměstí).
Hustota zalidnění: 64 ob/km2 ->v konečném důsledku narazíte na neobydlené regiony, kde Vám pastevci ovcí vykládají o tom, jak je jejich hlavní město krásné, že o tom slýchávali ve vyprávění. Zážitek.
Hlavní město: Tbilisi, 1,8 milionu obyvatel (v důsledku velkého počtu vnitřně vysídlených uprchlíků počet nelze určit s přesností).
Politická situace: Nestabilní, konsolidologické ukotvování probíhá, dokončení vlny demokratizace v nedohlednu v důsledku zmrazených konfliktů okupovaných autonomních regionů Abcházie a Jižní Osetie, které jsou dle mezinárodního práva nedílnou součástí suverénního a svrchovaného státu Gruzie, a přece okupovány. Současný prezident, Mikheil Saakashvili, je kontroverzní osobností a jedním z nejmladších evropských prezidentů.
pojem IDPs: Dle definic OSN se jedná o osobu či skupinu osob, které byly v důsledku konfliktní situace násilně donuceni opustit místo svého trvalého bydliště, aniž by však překročili hranice svého státu. Gruzínský rozměr tohoto termínu nabízí zajímavou úvahu, jak mohou statisíce lidí gruzínské nátury, bojující za principy a ochotni umřít za metaforická pojmenování, opustit své domovy a zradit svou hrdost, která v gruzínském muži tradicionalisticky vládne? Frekvence masových vysídlování se zvedala vždy ke konci konfliktů. Lidé prchali s cílem zabránit dalšímu etnickému čistění, situacím obecného násilí, ztráty fundamentálních lidských práv. Lidská důstojnost byla pošlapána, nezbylo místa pro hrdost. Například stále častější střety a dlouholeté spory o status Abcházie vyústily v létě 1992 v největší konflikt v moderních dějinách Gruzie, který si vyžádal 266000 gruzínských uprchlíků, tzv. IDPs (Darchiashvili 2007: 266 – citační defekt, bez toho bych nemohla svá slova s čistým svědomím publikovat =).
Motto Gruzínců: Host v domě rovná se Bohu v domě (jak příznačné a pro západní civilizaci nepochopitelné!).

Nechci přijít o kontakt s Vámi, mí drazí čeští přátelé, má rodino. Zároveň bych velice ráda zprostředkovala tok informací o mé gruzínské činnosti a motivovala všechny k mé návštěvě, či ještě lépe ke stejné aktivitě. Informační studnicí bude blog. Možné je vše a Be International Vám Vaše vše pomůže zprostředkovat, páč jak říkáme u nás, dobrovolnictví je sexy.

To, co mě čeká v Gruzii, bude život, podívám se mu do očí. Z evropské nabubřelosti se ale doufám nevyléčím, ta pro mne znamená kus našeho světa. A vrátím se. Prý. Teď se slyším, jak to říkám. A jak se tak slyším, věřím tomu.



Asi se těším.

Oddaně
Vaše K.



foto: Výstava ALONG ONE BORDER, 8. - 28. 3. 2010, FSS, MU, Café Krmítko

pátek 18. června 2010

U Vytržení_1






Někdy si i Václav Havel říká, že to všechno bylo zbytečné. Nebylo. A bolí to.

Dramaturgie: Skrytě Šárka Dušková a blankyt na nehtech
Scéna: budovatelé postsovětské infrastruktury, skromné i buržoazní výplody žití
Režie: Vy, mé hlavní postavy z mých Sešitů směšných lásek
Slova: Kéž by já


Bude to o mě? Právem se bojím? Bude to o nich. O Vás. Až se budu kousat do rtu. Padni komu padni.





Dne 17. června byl dovršen rok multikulturalismu v Čechách, teď si na něj jedeme většina nás, přátel, sáhnout do světa. O půl druhé ve sklepení Husy na provázku u modrého kelímku s červeným vínem z posledních rozpočtových penízů Divadelního světa jsme se rozloučily s mou drahou Šárkou. Děkuji, Šári, že jsi mě naučila se tázat, že jsi mě naučila, aby mi vždy zbylo trochu síly. Děkuji za tu velkou úctu. Děkuji za smích, za slzy, za veškeré učení citu. Za vyburcování touhy po poznání. Děkuji za to odhodlání, s kterým budu vždy slepým ukazovati okolí a hluchým vyprávěti o světě.
(..) Tedy u Havla s příchutí Kryla nám bylo hezky (ano, to je opravdu možné).

I se mi příčí k těm dárkům s příchutí mě něco dodávat, takto, jako o Vánocích a včera, mě dárky nikdo neodkryl... Krásná paráda. Mrkejte lidi nahoře. Pohled do zákoutí duše, která je zatím věčně na cestě.




Zpátky ke kategorii mravnosti a nemravnosti v Čechách od okupace po současnost. Zpátky k sebereflexi. Střípky stinných stránek národního sebeuvědomnění, které chutnájí jako úplně studené kafe, ale stejně tak, jak jste občas i za to studené kafe vděční, stejně tak jsem za ně byla včera v Huse při sledování Cirkusu Havel vděčná já. Dívat se do obličeje českému národu, možno říci porobenému, ale nechávající si tuto porobu ideí líbit, bolí. Tváří tvář sami sobě se naučíme říkat a přiznávat si všechno. Zajímavým zjistěním bylo, že jsem v celém tom Cirkusu neviděla prarodíče, funkcionáře, politické dozory naší rodiny, ale mé vrstevníky. Ano, vrstevníky bez identity (naštěstící ale ji hledající!) Vrstevníky, kterým rodiče nebyli již schopni předat hodnoty lidského systému, ale kteří ne svou chybu, totálně apolitičtí a aspolečeňstí, budí ve svých dětech pocity, že náboženství je černá magie a věřící jsou prostí blázni (...) A to větší úctu chovám k Vám, mladí, co myslíte a ZAJIMÁTE se. Palach hoří, pro co hoříš Ty?


Pomalu se balím. Za 2 týdny se budu dívat do černých očí, objevovat neobjevená kavkazská dobrodružství a chutnat neskrývající se lidskou identitu. Budu si psát blog a budu velice ráda, když budete jakkoliv reagovat. Chci Vám dokázat, že je možné vše. A že je to možné bez ničení lidí kolem sebe. Že se vyplatí být aktivní v občanské společnosti a řivot není jen o chození do školy a práce. Že cesty vedou VŠUDE a do VŠECH duší.


Nezdá se Vám, že se poslední dobou moc pije? A co na to Radek John?
:)