A tak si vždycky před spaním poslouchám mluvené slovo Obsluhoval jsem anglického krále (Díky Mr.D)

…Nejdříve smáčejí jen rty, jakoby ochutnávali, špičkou jazyka sbírají jen vůni tekutiny. Pak si ji po kapkách nalévají do úst, až zakloní hlavu nazad a soustředěně polykají a cítí tekutinu všude v žaludku. Pak sednou a řídí. Během jízdy za tři lari vykouří taxikář tři cigarety. Tak jsem se dostala do etnografického muzea, kde jsem spolykala poslední chvíle volna spolu s Muapassantem (sjíždím ho po druhé).
„Ó, to byly zvláštní lidé, šílení, budiž, ale kouzelní šílenci. Všichni, od otce po syny, prožívaly prudké vášně, velký vzlet celé své bytosti, který je hnal k neexaltovanějším věcem, k fanatické oddanosti, k zločinům. Bylo to v nich stejně zakořeněné, jako v některých duších je hluboká zbožnost“ (či neodpustitelný aktivismus:) Pročítala jsem tu vzletnou sbírku a ani jsem si nevšimla, že hodinu sedím vedle vosího hnízda. To asi ta momentální vzletnost, kterou jsem měla v tu chvílí blíže k vosám než k lidem.

Můj první pracovní den v Tbilisi se odehrál v hotelovém komplexu Sheraton. Započal konferenčním setkáním národních gruzínských NGOs i mezinárodních INGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Konference, kterou jsme organizovali. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany, a role NGOs v tomto procesu. Po skončení pracovní doby se mnou mí milí nadřízení zůstali u kávy (konverzace se nenesla v kavárenském stylu, jednalo se hlavně o pokusy všech těch vzdělaných lidí usměrňovat při debatách svůj temperament, milé). Dostala jsem odpovědi na všechny mé otázky a Gruzii si napasovala chtě-nechtě na paralelu s Mečiarovým Slovenskem. Mnoho lidí, mnoho myšlenek. V práci se mi líbí. Kancelář je v centru starého Tbilisi, velmi hezká. Lidé jsou gruzínští, velmi hezcí. Jsem tu první mezinárodní dobrovolník. Mám na starosti zajímavý projekt, zítra mě čeká obhajoba mých nápadů a strategického plánu před 12 NGO naší NGO koalice. Výzva. Velmi hezká. Na starost mě tu má jeden mladý právník, z kterého kvůli mé přítomnosti a snad i pro mé pobavení dělají lift-boye. Překládá, vaří kávu, pak zase překládá, pak mi ukazuje kam na výlety, zase překládá, nosí mi oběd a zase překládá. Za jak dlouhou mě začne nesnášet?

Na víkend mě vzali ti nejmilejší do Sioni ke krásnému jezeru. Veselilo se, lozilo, bavilo, pilo. Sioni, místo, kde se všechny myšlenky na neumělý nehlučný život ulice žijí. Příjemný klid jezera, život pod stromy, pod zářícím sluncem, které svítí na hory, na rozpálené louky, na jasnou řeku, na krávy ležící u cest, na popíjející kluky a dívenky v podkolenkách, na všechny rozličné květiny, červené, žluté, modré, fialové, namodralé, našedlé i bílé, které jsou tak hezounké, svěží. Osli stojí v polích a ani nedutají, jako by tam vyrostli. Vše je polorozbořené, v tom je ta poetika hnusu těšící Evropanovo srdce toužící pokrytecky po exotice. Celý víkend jsem se tedy koupala v zeleni a v teplém vzduchu. Jako bych si pozvala všechny planety. Dívám se na kýče kolem sebe a čím dál více je miluji. Ty kýče, i je ostatní. Slamák, chrpy u plotu, linie nočních hor a oblohy.

Dnes po cestě z práce jsem si chtěla koupit v trafice žvýkačky. Neměli. Tak mi paní trafikantka nabídla svou z kabelky. Můj zelinář mi zase dal vše ovoce zadarmo. A má kadeřnice obarvila vlasy za 6 lari (1 euro = 2,37 lari). Doma mě čekala večera, vaří jeden katalánský chlapec. Večer má přijet cestovatel z Německa a jeden z Litvy. „We have coke, we have vodka, I think we can do something“, říkají doma. Tak takhle si tu žijem.

Těším se na Vojtu a Michala, až ve čtvrtek dorazí. Velice.

Je mi blaze. Přijeďte se podívat.

V nejtajnějších chvílích nebýt sám, to je oč tu běží.

Muah.
Vaše K.

Drahému příteli.

(Tbilisi, z nedávných rozhovorů s drahocenným člověkem)

„Natahoval jsem dětskou dlaň směrem k vojákovi držícím na mém spánku pistoli. V dlani se mi roztékala čokoláda, stejně jako se roztekly všechny principy a životního vize toho mladého Abcházce, mířícího na šestileté dítě. Nulové analytické schopnosti předškoláka zanechaly v mé mysli noční můry, díkybohu má psychika komplexní újmu neutrpěla. Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci."

„…Jak mohla být zpráva v očích té Gruzínky tak jasná, že mi vjela rychlostí blesku pod kůži a stal se ze mě slaboch? Člověk mého věku a ražení by měl studovat na univerzitě, přitom mě sežírá válka. A smrt je mým řemeslem. I když si člověk zvykne na všechno, v tu chvíli jsem se na nic nezmohl: Prosím, kdybyste byla tak laskava a věděla o nějakém jídle, dějte mi vědět, kdykoliv mi dejte vědět, kdykoliv mi nechte vzkaz dole nalevo u řeky. Děkuji.. A odešel jsem.“ (Válka znamená často hlad. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tento člověk měl na svědomí masakry v Gagře, více než 100 mrtvých)


„Rok jsme byli zajatci ve svém vlastním domě. Přežili pouze tři členové mé velké rodiny, pozorovali jsme vraždění svých blízkých. Stejně bych pořád rád domů, jsem schopen odpustit a vytvořit novou platformu pro dialog. Když ale na mezinárodní půdě dostaneš odpověď od Abcházců tak nenávistného ražení, navíc ošperkovanou dovětky, že si s Tebou nemohou nic začínat, že je to ZOOLOGICKY podmíněno, co s tím? Pořád ale věřím, že většina takhle neuvažuje. Musí se to ale podchytit co nejdříve. Rusové nás tam ale nepustí. Rusové tam nepustí nikoho, ani peacekeeping OSN, EU ani OBSE. A svět zavírá oči nad okupací dvou území nezávislého suverénního státu a připouští porušování mezinárodního práva. A propaganda jede…“

Přes týden v Gruzii. Libuji si po lžičkách.

"Je to na začátku pokaždé těžký druh práce, vstanout před sebou samým"
Gustav Mahler

Kavkaz je krajinou netuctovou. Je mostem i vězením kultur a jinakostí. Překypuje historií. Mám možnost pozorovat tuto euroasijskou mozaiku z jejího nitra, neturisticky, ale přeci jen zážitkově. První dny v této civilizované divočině jménem Gruzie jsem strávila s dvěma úžasnými přáteli z Brna, energetickou krásnou slečnou Gábi s kouzelně pragmatickým názorem na svět, a s jejím Tomem, jehož rady nás zachraňovaly od kolapsu pramenícího z naší přílišné spontánnosti. Procházky tbiliskými ulicemi, které učarovaly Puškinovi a Dumasovi, výletky maršrůtkami, které svým sovětským rázem dodají všem dobrodružství ten správný punc, rozbrázděné Batumi a koupání s výhledem na mešity u tureckých hranic formovaly mé první kroky.

Gábi, Tom i jednodenní návštěvník Radka odjeli, a já jsem se stala opravdovou paní domácí v našem bytě na Vazha Pshavela. Tato část Tbilisi, cca 25 minut od centra, je považována za lepší místo k bydlení. Já považuji náš byt za vzletnou alternativu kombinující pogruzínštěnou sovětskou vizáž a liberálního ducha demonstrující hlas mladých. V dolním patře se nachází velká místnost typu středoškolské zkušebny a ateliéru v jednom, nahoře světlá jídelna, kuchyň, obývák (který pravděpodobně předěláme na můj pokoj) a dvě ložnice. Koupelna v rámci standardů, voda teče ráno a večír a světlo svítí, když se do něj chvíli tluče. Nefunkčnost (nic neklasického pro většinu obytných zařízení Gruzie) je vyvážena optimismem mé spolubydlící Liss, která je jednoduše skvělá. Díky ní jsem dnes proplkala v naší kuchyni hodiny s Afroameričanem Kylem z Georgie v USA, oženěným léta s Gruzínkou, dvěma německými kluky, kteří právě končí svůj asijský trip vedoucí přes Indii, Pakistán a Írán na Kavkaze, a s jedním německým dobrovolníkem z Hamburgu jménem Ders. Mezinárodní společnost je inspirujícím artefaktem, který mě nabíjí neskutečnou energií a veselím plynoucím z diverzity. Diverzity obohacující a uvědomující si krásu jednoty lidství v tom nejfundamentálnějším základu.


Má tvořící se mozaika sestavená ze zážitků, klasické literatury a selské filosofie

V maršrůtce: Tento sovětský minibus je mým symbolem cest na východ. Namačkaní lidi se umí krásně projevovat a nepokrytě vyznávat úctu své identitě. Nezorganizovanost dopravy, jezdění tří aut vedle sebe v jednom pruhu a na červenou, vyžaduje oplývat neustále skvělým smyslem pro nesmysl.

V tradiční gruzínské restauraci: Obsahy hovorů mých aktivních vzdělaných gruzínských přátel se při drobnohledu jeví nepostihnuté evropskou dobou bezčasu, kdy není čas pořádné rozjímat a číst knihy. Juch. Cením si těchto lidí majících čas hloubat.

Na cestě ze Sarpi u tureckých hranic, v autobuse: Podmíněno Muapassantovými povídkami o naplněných chtěně nechtěných lidských touhách jsem si v tu chvíli byla jista, že kdyby byli tito černoocí opálení muži boháči, vzali by své přítelkyně dále než k moři, možná bych vsadila i na to, že by je vzali nejdál, kdyby lidstvo svou tupou touhou po realitě nezničilo okraj světa.

V Batumi v přístavu v baru: Fandit se musí čemukoliv. Při sledování fotbalového zápasu vyskakovali lidé do vzduchu a křičeli, jako by hrála sama Gruzie, či minimálně někdo porážel Rusko. Tleskot, jásot, cinkání skla a hlasitý gruzínský smích podbarvený zvučnou gruzínštinou. Ó temperamente.

Závěr: Budu co nejvíce cestovat. Prý je snadné podívat se do Íránu. A severní Kavkaz je mou dlouhodobou tužbou. Prý mám jít do politiky.

Vaše K.