A tak si vždycky před spaním poslouchám mluvené slovo Obsluhoval jsem anglického krále (Díky Mr.D)

…Nejdříve smáčejí jen rty, jakoby ochutnávali, špičkou jazyka sbírají jen vůni tekutiny. Pak si ji po kapkách nalévají do úst, až zakloní hlavu nazad a soustředěně polykají a cítí tekutinu všude v žaludku. Pak sednou a řídí. Během jízdy za tři lari vykouří taxikář tři cigarety. Tak jsem se dostala do etnografického muzea, kde jsem spolykala poslední chvíle volna spolu s Muapassantem (sjíždím ho po druhé).
„Ó, to byly zvláštní lidé, šílení, budiž, ale kouzelní šílenci. Všichni, od otce po syny, prožívaly prudké vášně, velký vzlet celé své bytosti, který je hnal k neexaltovanějším věcem, k fanatické oddanosti, k zločinům. Bylo to v nich stejně zakořeněné, jako v některých duších je hluboká zbožnost“ (či neodpustitelný aktivismus:) Pročítala jsem tu vzletnou sbírku a ani jsem si nevšimla, že hodinu sedím vedle vosího hnízda. To asi ta momentální vzletnost, kterou jsem měla v tu chvílí blíže k vosám než k lidem.

Můj první pracovní den v Tbilisi se odehrál v hotelovém komplexu Sheraton. Započal konferenčním setkáním národních gruzínských NGOs i mezinárodních INGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Konference, kterou jsme organizovali. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany, a role NGOs v tomto procesu. Po skončení pracovní doby se mnou mí milí nadřízení zůstali u kávy (konverzace se nenesla v kavárenském stylu, jednalo se hlavně o pokusy všech těch vzdělaných lidí usměrňovat při debatách svůj temperament, milé). Dostala jsem odpovědi na všechny mé otázky a Gruzii si napasovala chtě-nechtě na paralelu s Mečiarovým Slovenskem. Mnoho lidí, mnoho myšlenek. V práci se mi líbí. Kancelář je v centru starého Tbilisi, velmi hezká. Lidé jsou gruzínští, velmi hezcí. Jsem tu první mezinárodní dobrovolník. Mám na starosti zajímavý projekt, zítra mě čeká obhajoba mých nápadů a strategického plánu před 12 NGO naší NGO koalice. Výzva. Velmi hezká. Na starost mě tu má jeden mladý právník, z kterého kvůli mé přítomnosti a snad i pro mé pobavení dělají lift-boye. Překládá, vaří kávu, pak zase překládá, pak mi ukazuje kam na výlety, zase překládá, nosí mi oběd a zase překládá. Za jak dlouhou mě začne nesnášet?

Na víkend mě vzali ti nejmilejší do Sioni ke krásnému jezeru. Veselilo se, lozilo, bavilo, pilo. Sioni, místo, kde se všechny myšlenky na neumělý nehlučný život ulice žijí. Příjemný klid jezera, život pod stromy, pod zářícím sluncem, které svítí na hory, na rozpálené louky, na jasnou řeku, na krávy ležící u cest, na popíjející kluky a dívenky v podkolenkách, na všechny rozličné květiny, červené, žluté, modré, fialové, namodralé, našedlé i bílé, které jsou tak hezounké, svěží. Osli stojí v polích a ani nedutají, jako by tam vyrostli. Vše je polorozbořené, v tom je ta poetika hnusu těšící Evropanovo srdce toužící pokrytecky po exotice. Celý víkend jsem se tedy koupala v zeleni a v teplém vzduchu. Jako bych si pozvala všechny planety. Dívám se na kýče kolem sebe a čím dál více je miluji. Ty kýče, i je ostatní. Slamák, chrpy u plotu, linie nočních hor a oblohy.

Dnes po cestě z práce jsem si chtěla koupit v trafice žvýkačky. Neměli. Tak mi paní trafikantka nabídla svou z kabelky. Můj zelinář mi zase dal vše ovoce zadarmo. A má kadeřnice obarvila vlasy za 6 lari (1 euro = 2,37 lari). Doma mě čekala večera, vaří jeden katalánský chlapec. Večer má přijet cestovatel z Německa a jeden z Litvy. „We have coke, we have vodka, I think we can do something“, říkají doma. Tak takhle si tu žijem.

Těším se na Vojtu a Michala, až ve čtvrtek dorazí. Velice.

Je mi blaze. Přijeďte se podívat.

V nejtajnějších chvílích nebýt sám, to je oč tu běží.

Muah.
Vaše K.