Přes týden v Gruzii. Libuji si po lžičkách.

"Je to na začátku pokaždé těžký druh práce, vstanout před sebou samým"
Gustav Mahler

Kavkaz je krajinou netuctovou. Je mostem i vězením kultur a jinakostí. Překypuje historií. Mám možnost pozorovat tuto euroasijskou mozaiku z jejího nitra, neturisticky, ale přeci jen zážitkově. První dny v této civilizované divočině jménem Gruzie jsem strávila s dvěma úžasnými přáteli z Brna, energetickou krásnou slečnou Gábi s kouzelně pragmatickým názorem na svět, a s jejím Tomem, jehož rady nás zachraňovaly od kolapsu pramenícího z naší přílišné spontánnosti. Procházky tbiliskými ulicemi, které učarovaly Puškinovi a Dumasovi, výletky maršrůtkami, které svým sovětským rázem dodají všem dobrodružství ten správný punc, rozbrázděné Batumi a koupání s výhledem na mešity u tureckých hranic formovaly mé první kroky.

Gábi, Tom i jednodenní návštěvník Radka odjeli, a já jsem se stala opravdovou paní domácí v našem bytě na Vazha Pshavela. Tato část Tbilisi, cca 25 minut od centra, je považována za lepší místo k bydlení. Já považuji náš byt za vzletnou alternativu kombinující pogruzínštěnou sovětskou vizáž a liberálního ducha demonstrující hlas mladých. V dolním patře se nachází velká místnost typu středoškolské zkušebny a ateliéru v jednom, nahoře světlá jídelna, kuchyň, obývák (který pravděpodobně předěláme na můj pokoj) a dvě ložnice. Koupelna v rámci standardů, voda teče ráno a večír a světlo svítí, když se do něj chvíli tluče. Nefunkčnost (nic neklasického pro většinu obytných zařízení Gruzie) je vyvážena optimismem mé spolubydlící Liss, která je jednoduše skvělá. Díky ní jsem dnes proplkala v naší kuchyni hodiny s Afroameričanem Kylem z Georgie v USA, oženěným léta s Gruzínkou, dvěma německými kluky, kteří právě končí svůj asijský trip vedoucí přes Indii, Pakistán a Írán na Kavkaze, a s jedním německým dobrovolníkem z Hamburgu jménem Ders. Mezinárodní společnost je inspirujícím artefaktem, který mě nabíjí neskutečnou energií a veselím plynoucím z diverzity. Diverzity obohacující a uvědomující si krásu jednoty lidství v tom nejfundamentálnějším základu.


Má tvořící se mozaika sestavená ze zážitků, klasické literatury a selské filosofie

V maršrůtce: Tento sovětský minibus je mým symbolem cest na východ. Namačkaní lidi se umí krásně projevovat a nepokrytě vyznávat úctu své identitě. Nezorganizovanost dopravy, jezdění tří aut vedle sebe v jednom pruhu a na červenou, vyžaduje oplývat neustále skvělým smyslem pro nesmysl.

V tradiční gruzínské restauraci: Obsahy hovorů mých aktivních vzdělaných gruzínských přátel se při drobnohledu jeví nepostihnuté evropskou dobou bezčasu, kdy není čas pořádné rozjímat a číst knihy. Juch. Cením si těchto lidí majících čas hloubat.

Na cestě ze Sarpi u tureckých hranic, v autobuse: Podmíněno Muapassantovými povídkami o naplněných chtěně nechtěných lidských touhách jsem si v tu chvíli byla jista, že kdyby byli tito černoocí opálení muži boháči, vzali by své přítelkyně dále než k moři, možná bych vsadila i na to, že by je vzali nejdál, kdyby lidstvo svou tupou touhou po realitě nezničilo okraj světa.

V Batumi v přístavu v baru: Fandit se musí čemukoliv. Při sledování fotbalového zápasu vyskakovali lidé do vzduchu a křičeli, jako by hrála sama Gruzie, či minimálně někdo porážel Rusko. Tleskot, jásot, cinkání skla a hlasitý gruzínský smích podbarvený zvučnou gruzínštinou. Ó temperamente.

Závěr: Budu co nejvíce cestovat. Prý je snadné podívat se do Íránu. A severní Kavkaz je mou dlouhodobou tužbou. Prý mám jít do politiky.

Vaše K.