Na východ od Turecka, na západ od Azerbajdžánu

Genocide is the crime under international law:

"… genocide means any of the following acts committed with intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial or religious group, as such killing members of the group; causing serious bodily or mental harm to members of the group etc."

(Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, UN: 1948).


200 metrů na jih od tureckých hranic a 40 minut na sever od Yerevanu. Blízko od Slunce a dvě hodiny po návštěvě Muzea arménské genocidy. Spirit Khor Virapu a politika za dveřmi.

Khor Virap. Skica přírody, v níž je vše, taková kresbička, jakou malíř nakreslí v podvečer na zahrádce mezi poslední cigaretou a první skleničkou arménského koňaku na ubrousek. Ti, co se neumí dívat, rozeznají obrysy hory a starobylého kostela. Ale pozornější a milující najdou v této skice celý život, jako ve výhledu na horu Ararat lze nalézt celou Arménii. Izolovanost (uzavřená turecká a ázerbájdžánská hranice), bolest (posvátná hora nacházející se na území Turecka), lásku k umění (skvost kostela), uvědomělost (knihy prodávající se i v té nejzapadlejší vesnici) a hloubku (ty oči…).

Nemohu se vyhnout komentáři arménsko-tureckých vztahů, poznamenaných zapíráním historických skutečností, poznamenaných pozadím nacionalismu a etnických konfliktů 90. let a všeobecností kavkazských hrůz tohoto období. Evropský idealistický přístup žene řešení do slepé uličky a zasévá zamrzlé konflikty.

Arménsko-turecká hranice je uzavřená od roku 1993, z turecké iniciativy, a to v rámci podpory Azerbajdžánu ve válce o Náhorní Karabach. V září 2009 se rozeběhly diplomatické vyjednávání o znovuotevření, podepsání arménsko-tureckého protokolu v Ženevě sledoval celý svět. Momentálně je kolem protokolu ticho, Arménie jej ratifikovala v takové podobě, v jaké byl představen, Turecko se snaží protokoly pozměnit a zapojit podmínku vyřešení karabašského problému do podbodů smlouvy. Pat.

Jednání kolem protokolů jsou také nepřímo formováno dalším citlivým tématem. V roce 1915 byla ottomanským sultánem a vládou Mladoturků vykonána nad arménským obyvatelstvem genocida. První genocida 20. století. Předem připravené vyhlazení obyvatelstva arménského etnika je dodnes břemenem mnoha Arménů, kteří touží po pravdě. 1,5 miliónů obětí. Memorial Complex of Tsitsernakaberd, věnovaný obětem genocidy a připomínající nutnost uznání minulosti, ční nad jerevanskými paneláky. 24. duben, den výročí zatčení arménské inteligence roku 1915, je dnem demonstrací a kampaní volajících po uznání genocidy. Kolem Memorialu se shromáždí tisíce lidí a za doprovodu hluboké molové hudby se učí z chyb a volají po jejich neopakování se v budoucnosti.

1915 a největší masakr v dějinách lidstva. Svět se příliš nedívá, Evropa prolévá vlastní krev a hájí vlastní čest. Politika pan-turkismu, zesílená počínajícím problémém rozpadání se ottomanského impéria, vedla k nutnosti národního sjednocení pod heslem „Turek“, tedy k turkifikaci etnických skupin obývajících území země. Starobylý křesťanský národ Arméni nebyl vhodným a klíčovým hráčem v tomto procesu. Zde chci upozornit, aby nedošlo k chybné a bolestivé záměně islámu a tureckého fašismu, muslimská víra nehraje roli při aplikaci hrůzného plánu, šlo o výsledek politické vlády aplikující hybridní sociální konstrukt. Prosím, mějte to na paměti.



Genocida byla provedena v několika krocích. 24. 4. 1915 bylo zatčeno 1000 arménských intelektuálů, kteří reprezentovali myslitelskou a mravní páteř národa. 300 000 mužů bylo mobilizováno v rámci povinné vojenské služby vlasti a zavražděno spoluobčany poblíž fronty. Zbytek arménského obyvatelstva, ochuzen o bojeschopné muže, byl odzbrojen a vyhnán na dlouhý pochod pouští do Sýrie. Lidé podléhali horkému počasí, hladu, žízni a v důsledku bytí, znásilňování a nelidského zacházení. K této přímé genocidě bývá přidáván krok čtvrtý, a to kulturní genocidu (ničení kostelů a veškerého kulturního dědictví).

Svět fungoval v jiných měřítkách a násilné řešení konfliktů bylo akceptovaným nástrojem mezinárodní politiky. Žádný argument ale neospravedlní vyvraždění 1,5 miliónu Arménů. Stejně jako nic neočistí Stalinovy vraždy, ani to, že vyhrál 2. světovou válku. Do jeho muzea nikdy nevkročím.

Adolf Hitler v roku 1939, po napadení Polska, přesvědčoval své vojenské velitele o fungování jeho plánu těmito slovy: "Kdo si pamatuje vyhlazení Arménů?"


Více relevantních informací naleznete v AJ zde: http://www.unitedhumanrights.org/genocide/armenian_genocide.htm. Velice také doporučuji přečíst si nádhernou knihu, takovou monumentální výzvu k lidskosti, a to Čtyřicet dnů od Franze Werfela: http://www.databazeknih.cz/knihy/ctyricet-dnu-28894.

“Those who do not remember the past are condemned to repeat it.”

Proč mlčíš. Život se tak divně mění. Sprostě člověka obelhává.

Dějství druhé, ráno s Havlem a pověšeným prádlem.

Je to kýčová kompozice a chci Vám o ní říct.

Čajkovskij, Chopin a Dvořák se rozeznívali nad masivním dubovým stolem obklopeným čalouněným nábytkem, prohýbajícím se jídlem. Kolem stolu jsme seděli my, co jsme spolu kamarádili, randili a pomáhali si. Venku šuměl Bospor a hlavní ulice tepajícího Istanbulu. Ráno vždy vytváří můj den. V dobách studia na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně jsem s potěšením vstávala o hodinu dříve, abych si naplnila požitkářské chutě zážitky z literatury a výborné snídaně. Noviny, knížka a snídaně jsou základy mého denního naladění. K tomu navíc víkendy, které začínaly snídaněmi v trávě či u francouzského okna s milým výhledem a s exmilým. Pobyty v istanbulském bytě kamaráda architekta Toma v roce 2009 toto řekněme buržoazně aristokratické ztrácení času podtrhly tou nejtlustší čarou.



Od těch dob snídání miluji ještě více, jak osamělé s knížkou, tak plné krásných lidí a klasické hudby. V Jerevanu jsem si u oken do dvora četla Havla, pozorovala jeho faktické počínání skrze stížnosti konce 70. let. Pestrobarevné prádlo, pověšené z oken na předlouhých lanech končících na pouličním osvětlení, kopírovalo pohyb větru a v kontrastu s vycházejícím sluncem připomínalo mi noční města. Noční čas, kdy je možné pozorovat jen světla a obrysy tyčící se vůči obloze.

V centru jsem potkala Hayka, mého kulturního průvodce. Cafesjanovo museum skryté uvnitř Kaskád, mého nejoblíbenějšího místa na celé zeměkouli, nabízí výstavy moderního umění, současně převážně umění skla a umění expresionismu Arshila Gorkého. Sklo v centru uměleckého zájmu a múza abstraktního expresionismu Gorky, spolu s výbornou kávou a dezerty na tenoučkých talířích, byly tak arménské. Celou dobou mi hlavou mihotaly myšlenky na můj domov v Tbilisi a na signifikantní rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Gruzíni žijí život na dřeň. Hlavně žít a hořet, to se počítá, být slyšet při každé činnosti a milovat druhé. Arméni jsou jiní. Zdravěji uzavření a vznešenější, obalují je vrstvy kulturního člověka. Gruzínské heslo je teď, nebo nikdy, tak chtějí žít život. Arméni chtějí všechno se stylem a smyslem. Nechci a neřeknu, co je lepší, v obojím jde najít něco zasahujícího. Doma jsem v Tbilisi a Jerevan je má nejoblíbenější výletní destinace. A vykonstruované utužování identit skrze pošlapávání druhého národa se mi hnusí a odsuzuji toto chování. Tak a co těď…

Zajímavé se také pár řádky věnovat vztahu k Rusku. Arménská politika je politikou racionální, vycházející z národních zájmů a z uvědomování si reálných měřítek a nástrojů světové politiky. Velké číslo Arménů žije v Rusku, obchodní vztahy zaměřují Rusko, uzavřené hranice s Tureckem a Azerbajdžánem nedávají land-lock zemi ani jinou možnost. Gruzíni tomu říkají zbabělost. Arméni říkají gruzínskému počínání a vymezení vůči Rusku stupidita a nerozvážnost.

Zpátky ke Kaskádám. Ano, je to mé nejmilejší místo na planetě zemi. Srpen 2008 jsem strávila nahoře s Dostojevským. Má první cesta na Kavkaz, má první cesta za mou identitou a mými životními aspiracemi. Když vyjedeš nahoru, je to, jako by Tě klamaly smysly. Nejprve oči, poté uši, a nakonec se Ti přeplní i srdce. Všechny Vás, co mám ráda a vážím si Vás, všechny Vás sem zvu a chci Vám toto místo ukázat. Kéž by tu tak byli mí rodiče.

Ten den v Jerevanu jsem byla naplněná a nechtěla jsem se probudit.

Za sedmero řekami a devatero horami, mezi princi a princeznami

Jakmile skončilo pozorování Gruzie skrze zářící pohledy Vojty a Michala (k jejich pobytu a pozoruhodným naplnění smyslů se ještě vrátím v dalším příspěvku), naskytla se mi příležitost podívat se do tváře jinačí země, země sousedící s Gruzií, do Arménie (Hayastan po jejich). Čtyřdenní pobyt přeplnil mé smysly. Poslouchejte.

Dějství první, příjezd.

Pracovala jsem dvanáct hodin v tom největším nasazení, abych dokončila žádosti o grant související s mou pracovní misí (stručně řečeno pracuji pro opozici, opatrně se k tomu vrátím také v jednom z dalších příspěvků). Cesta do Yerevanu byla dalším zaznamenáním mého robustního života na Kavkaze, plného radosti a studentské chudoby, která není vůbec protivná, ale vnáší do mého srdce tisíc neuskutečnitelných přání, oslazujících můj život marným čekáním na jejich vyplnění. Ó a jak jsem šťastná, když si jedno z tisíce splním. Tedy budget na cestu rovnal se 45i eurům (30 za cestu maršrůtkou tam a zpátky, 6 za vízum a 9 na přežití). Bláhový symbol věčné iluze, že vždy nějak přežiju. A přežila a užila.

V maršrůtce hrály ruské videoklipy, srovnatelné s levnou a ubohou zábavou špatného cirkusu. Otřesná muzika. Prý to má spojit lidi. Tak takhle degradovala idea sovětského člověka, realizovaná momentálně skrze úděsný ruský pop. Hm.

Za hranicí v Hayastanu je živo-neživo. Města jsou prázdná. I lidé tu budou šťastní-nešťastní. Tyto města skrývají scenérie směšnosti sovětské centrálně plánované ekonomiky. A ty scenérie jsou štěstím-neštěstím pro místní. Obrovské hutě a továrny, spoléhající na dovoz surovin ze vzdálených sovětských republik, se dnes nevyplatí udržovat v provozu. Většina obyvatel se zde nastěhovala během 60. – 80. let, přišli za prací v továrnách. Tehdy symbol prosperity, dnes symbol hnusu a neprozíravosti režimu SSSR. Lidé se vrátili k zemědělství a snaží se obdělávat nehostinnou jihokavkazskou půdu. Žijí však mezi zrůdami zrezavělého plechu, rozžhaveného sluncem, komplexy rozkradených továren a s nefunkčními lanovkami bránícími ve výhledu na oblohu. Tento výhled mě děsí, usínám, a zdá se mi o tom, jak popravuji své bližní. Probuzení protne výhled na Ararat. Jsem potřetí v Arménii, a potřetí před touto horou padám na kolena.

V Yerevanu padám na kolena také. Tentokrát před nepopsatelnou hloubkou přátelství Aleksandra a Hayka. Neumím popsat, jaké to je, když Vás zasypávají stovkami otázek, popisují stovky plánů, pro Vás nachystaných, stovky čarokrásných možností, mezi kterými si můžete vybrat, a to vše s vidinou večerního koncertu současné klavírní hudby, prezentovanou tou nadlidskou geniální osobností umělce a skvělého člověka Hayka Melikyana. Chci se pro ně rozkrájet. Získat si přátelství Gruzína je lehké. Proniknout k Arménům je složitější. Ale pokud se tak stane, je to na celý život.


Hayk usedá za piano v arménské galerii. Člověk, u něhož vzezření přesně kopíruje svého ducha a životní cestu. Jakoby se Haykova osobnost a um promítali do každé kudrliny jeho vlasu, do každé vrásky na kloubech prstů, do spony jeho opasku z drahého kamene. Jeho ladný štíhlý trup se napíná a smršťuje nad piánem, dle toho, jak jeho hudba mluví. S kamenným výrazem přichází, zahraje, a odchází. Pokyne mně a Aleksovi. Kamenný výraz plný lásky, je vůbec toto spojení možné?

Při jeho hudbě byl sál naplněn němotou. Dýchat se mi nechtělo, jen hltat očima a ušima. Pár minut po koncertu jsem byla alkoholem a přítomností přezajímavých Brazilců vytržena ze snu (i když se mi probouzet nechtělo, sladké zapomnění se). Brazilců studujících geopolitiku v Teheránu a nastupujících jako brazilští ambasadoři v tom stejném pekelném a dech-beroucím městě. Mám tam teď u koho bydlet. Večer se dotancoval v klubu Traffic a promítnul do pozdních hodin vstávání.


…čím více vyvozuji závěry a generalizuji, tím více jsem si jistá, že je arménský národ národem vznešeným. Historické hrůzy posilnily důstojnost arménského života a stmelily umění a Armény. Klavír v každé domácnosti a chvíle volna, zamalované tahy štětců a řezy uměleckých nožíků, jsou zprostředkovanou hodnotou té aristokratické lidské vznešenosti a bolesti proměňující život v úspěšný boj. Arménie je zkušebnou i ateliérem pro vznešenost všech obalů kultury. A tak mám celou Arménii ráda pudovou láskou očí, která se rozlévá celým tělem v přirozené a hluboké radosti.

Dějství druhé, rozostřenost idealismem a její dopad na Arménii, má dostaveníčko zítra.

Koupit si starý slamák a připevnit si ho gumičkou pod krk, to je teď vše, co chci.

Libam a myslim na Vas. K.