Jakmile skončilo pozorování Gruzie skrze zářící pohledy Vojty a Michala (k jejich pobytu a pozoruhodným naplnění smyslů se ještě vrátím v dalším příspěvku), naskytla se mi příležitost podívat se do tváře jinačí země, země sousedící s Gruzií, do Arménie (Hayastan po jejich). Čtyřdenní pobyt přeplnil mé smysly. Poslouchejte.
Dějství první, příjezd.
Pracovala jsem dvanáct hodin v tom největším nasazení, abych dokončila žádosti o grant související s mou pracovní misí (stručně řečeno pracuji pro opozici, opatrně se k tomu vrátím také v jednom z dalších příspěvků). Cesta do Yerevanu byla dalším zaznamenáním mého robustního života na Kavkaze, plného radosti a studentské chudoby, která není vůbec protivná, ale vnáší do mého srdce tisíc neuskutečnitelných přání, oslazujících můj život marným čekáním na jejich vyplnění. Ó a jak jsem šťastná, když si jedno z tisíce splním. Tedy budget na cestu rovnal se 45i eurům (30 za cestu maršrůtkou tam a zpátky, 6 za vízum a 9 na přežití). Bláhový symbol věčné iluze, že vždy nějak přežiju. A přežila a užila.
V maršrůtce hrály ruské videoklipy, srovnatelné s levnou a ubohou zábavou špatného cirkusu. Otřesná muzika. Prý to má spojit lidi. Tak takhle degradovala idea sovětského člověka, realizovaná momentálně skrze úděsný ruský pop. Hm.
Za hranicí v Hayastanu je živo-neživo. Města jsou prázdná. I lidé tu budou šťastní-nešťastní. Tyto města skrývají scenérie směšnosti sovětské centrálně plánované ekonomiky. A ty scenérie jsou štěstím-neštěstím pro místní. Obrovské hutě a továrny, spoléhající na dovoz surovin ze vzdálených sovětských republik, se dnes nevyplatí udržovat v provozu. Většina obyvatel se zde nastěhovala během 60. – 80. let, přišli za prací v továrnách. Tehdy symbol prosperity, dnes symbol hnusu a neprozíravosti režimu SSSR. Lidé se vrátili k zemědělství a snaží se obdělávat nehostinnou jihokavkazskou půdu. Žijí však mezi zrůdami zrezavělého plechu, rozžhaveného sluncem, komplexy rozkradených továren a s nefunkčními lanovkami bránícími ve výhledu na oblohu. Tento výhled mě děsí, usínám, a zdá se mi o tom, jak popravuji své bližní. Probuzení protne výhled na Ararat. Jsem potřetí v Arménii, a potřetí před touto horou padám na kolena. 
V Yerevanu padám na kolena také. Tentokrát před nepopsatelnou hloubkou přátelství Aleksandra a Hayka. Neumím popsat, jaké to je, když Vás zasypávají stovkami otázek, popisují stovky plánů, pro Vás nachystaných, stovky čarokrásných možností, mezi kterými si můžete vybrat, a to vše s vidinou večerního koncertu současné klavírní hudby, prezentovanou tou nadlidskou geniální osobností umělce a skvělého člověka Hayka Melikyana. Chci se pro ně rozkrájet. Získat si přátelství Gruzína je lehké. Proniknout k Arménům je složitější. Ale pokud se tak stane, je to na celý život.
Hayk usedá za piano v arménské galerii. Člověk, u něhož vzezření přesně kopíruje svého ducha a životní cestu. Jakoby se Haykova osobnost a um promítali do každé kudrliny jeho vlasu, do každé vrásky na kloubech prstů, do spony jeho opasku z drahého kamene. Jeho ladný štíhlý trup se napíná a smršťuje nad piánem, dle toho, jak jeho hudba mluví. S kamenným výrazem přichází, zahraje, a odchází. Pokyne mně a Aleksovi. Kamenný výraz plný lásky, je vůbec toto spojení možné? Při jeho hudbě byl sál naplněn němotou. Dýchat se mi nechtělo, jen hltat očima a ušima. Pár minut po koncertu jsem byla alkoholem a přítomností přezajímavých Brazilců vytržena ze snu (i když se mi probouzet nechtělo, sladké zapomnění se). Brazilců studujících geopolitiku v Teheránu a nastupujících jako brazilští ambasadoři v tom stejném pekelném a dech-beroucím městě. Mám tam teď u koho bydlet. Večer se dotancoval v klubu Traffic a promítnul do pozdních hodin vstávání.
…čím více vyvozuji závěry a generalizuji, tím více jsem si jistá, že je arménský národ národem vznešeným. Historické hrůzy posilnily důstojnost arménského života a stmelily umění a Armény. Klavír v každé domácnosti a chvíle volna, zamalované tahy štětců a řezy uměleckých nožíků, jsou zprostředkovanou hodnotou té aristokratické lidské vznešenosti a bolesti proměňující život v úspěšný boj. Arménie je zkušebnou i ateliérem pro vznešenost všech obalů kultury. A tak mám celou Arménii ráda pudovou láskou očí, která se rozlévá celým tělem v přirozené a hluboké radosti.
Dějství druhé, rozostřenost idealismem a její dopad na Arménii, má dostaveníčko zítra.
Koupit si starý slamák a připevnit si ho gumičkou pod krk, to je teď vše, co chci.
Libam a myslim na Vas. K.
ach... krása.. :-)
OdpovědětVymazat