Genocide is the crime under international law:
"… genocide means any of the following acts committed with intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial or religious group, as such killing members of the group; causing serious bodily or mental harm to members of the group etc."
(Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, UN: 1948).
200 metrů na jih od tureckých hranic a 40 minut na sever od Yerevanu. Blízko od Slunce a dvě hodiny po návštěvě Muzea arménské genocidy. Spirit Khor Virapu a politika za dveřmi.
Khor Virap. Skica přírody, v níž je vše, taková kresbička, jakou malíř nakreslí v podvečer na zahrádce mezi poslední cigaretou a první skleničkou arménského koňaku na ubrousek. Ti, co se neumí dívat, rozeznají obrysy hory a starobylého kostela. Ale pozornější a milující najdou v této skice celý život, jako ve výhledu na horu Ararat lze nalézt celou Arménii. Izolovanost (uzavřená turecká a ázerbájdžánská hranice), bolest (posvátná hora nacházející se na území Turecka), lásku k umění (skvost kostela), uvědomělost (knihy prodávající se i v té nejzapadlejší vesnici) a hloubku (ty oči…).
Nemohu se vyhnout komentáři arménsko-tureckých vztahů, poznamenaných zapíráním historických skutečností, poznamenaných pozadím nacionalismu a etnických konfliktů 90. let a všeobecností kavkazských hrůz tohoto období. Evropský idealistický přístup žene řešení do slepé uličky a zasévá zamrzlé konflikty.
Arménsko-turecká hranice je uzavřená od roku 1993, z turecké iniciativy, a to v rámci podpory Azerbajdžánu ve válce o Náhorní Karabach. V září 2009 se rozeběhly diplomatické vyjednávání o znovuotevření, podepsání arménsko-tureckého protokolu v Ženevě sledoval celý svět. Momentálně je kolem protokolu ticho, Arménie jej ratifikovala v takové podobě, v jaké byl představen, Turecko se snaží protokoly pozměnit a zapojit podmínku vyřešení karabašského problému do podbodů smlouvy. Pat.
Jednání kolem protokolů jsou také nepřímo formováno dalším citlivým tématem. V roce 1915 byla ottomanským sultánem a vládou Mladoturků vykonána nad arménským obyvatelstvem genocida. První genocida 20. století. Předem připravené vyhlazení obyvatelstva arménského etnika je dodnes břemenem mnoha Arménů, kteří touží po pravdě. 1,5 miliónů obětí. Memorial Complex of Tsitsernakaberd, věnovaný obětem genocidy a připomínající nutnost uznání minulosti, ční nad jerevanskými paneláky. 24. duben, den výročí zatčení arménské inteligence roku 1915, je dnem demonstrací a kampaní volajících po uznání genocidy. Kolem Memorialu se shromáždí tisíce lidí a za doprovodu hluboké molové hudby se učí z chyb a volají po jejich neopakování se v budoucnosti.
1915 a největší masakr v dějinách lidstva. Svět se příliš nedívá, Evropa prolévá vlastní krev a hájí vlastní čest. Politika pan-turkismu, zesílená počínajícím problémém rozpadání se ottomanského impéria, vedla k nutnosti národního sjednocení pod heslem „Turek“, tedy k turkifikaci etnických skupin obývajících území země. Starobylý křesťanský národ Arméni nebyl vhodným a klíčovým hráčem v tomto procesu. Zde chci upozornit, aby nedošlo k chybné a bolestivé záměně islámu a tureckého fašismu, muslimská víra nehraje roli při aplikaci hrůzného plánu, šlo o výsledek politické vlády aplikující hybridní sociální konstrukt. Prosím, mějte to na paměti.
Genocida byla provedena v několika krocích. 24. 4. 1915 bylo zatčeno 1000 arménských intelektuálů, kteří reprezentovali myslitelskou a mravní páteř národa. 300 000 mužů bylo mobilizováno v rámci povinné vojenské služby vlasti a zavražděno spoluobčany poblíž fronty. Zbytek arménského obyvatelstva, ochuzen o bojeschopné muže, byl odzbrojen a vyhnán na dlouhý pochod pouští do Sýrie. Lidé podléhali horkému počasí, hladu, žízni a v důsledku bytí, znásilňování a nelidského zacházení. K této přímé genocidě bývá přidáván krok čtvrtý, a to kulturní genocidu (ničení kostelů a veškerého kulturního dědictví).
Svět fungoval v jiných měřítkách a násilné řešení konfliktů bylo akceptovaným nástrojem mezinárodní politiky. Žádný argument ale neospravedlní vyvraždění 1,5 miliónu Arménů. Stejně jako nic neočistí Stalinovy vraždy, ani to, že vyhrál 2. světovou válku. Do jeho muzea nikdy nevkročím.
Adolf Hitler v roku 1939, po napadení Polska, přesvědčoval své vojenské velitele o fungování jeho plánu těmito slovy: "Kdo si pamatuje vyhlazení Arménů?"
Více relevantních informací naleznete v AJ zde: http://www.unitedhumanrights.org/genocide/armenian_genocide.htm. Velice také doporučuji přečíst si nádhernou knihu, takovou monumentální výzvu k lidskosti, a to Čtyřicet dnů od Franze Werfela: http://www.databazeknih.cz/knihy/ctyricet-dnu-28894.
“Those who do not remember the past are condemned to repeat it.”
Proč mlčíš. Život se tak divně mění. Sprostě člověka obelhává.
Žádné komentáře:
Okomentovat