Stopem do Karabachu

Ke kulturám diametrálně odlišným kultuře moji se snažím projevovat citlivost, respekt a porozumění. Prostá úcta k lidem budí úctu k jejich názorům, zvykům, vzorcům chování, k jejich subjektivní identitě. V nových krajích s novými zvyky, vyznáním a lidmi, řekněme raději držím jazyk za zuby (uvrhuji samu sebe do pokrytectví, ale zůstávám korektní, i když s mou náturou je to zřídkakdy jednoduché:). Tedy pokud tyto projevy identit hraničí se slušným chováním a nevymezují se skrze stereotypizaci, nezdravý etnocentrismus, dehumanizaci a další destruktivní identifikační procesy. To pak bývám na špičkách a raději měním prostředí.

Jak být citlivým, korektním k okolí a hlavně k sobě, jak být nepokryteckým pozorovatelem a chápajícím turistou v Náhorním Karabachu? Lze zůstat korektním při pohledu na vypálené vesnice a zaminovaná pole? Lze být citlivým k monologům, které nahrazují pojmenování muslim slovem prase? Lze porozumět vyprahlých karabašským očím?


Z mého domova v Tbilisském distriktu Saburtalo a kanceláře na Janashia ulici jsem se vydala v půlce září na dovolenou. S mou nejlepší kamarádkou Šárkou, která mě přijela navštívit ze své residence v Istanbulu, a Gruzínem Giorgim, novinářem a skvělým fotografem, jsme se vydali stopem na dovolenou do Náhorního Karabachu, autonomní republiky uzamčené ázerbájdžánským teritoriem a zpřístupněné okupačními silami arménské armády.

Náhorní Karabach (arménsky Artsakh, anglicky Nagorno Karabakh - NK) je hornatá vyprahlá autonomní republika Jižního Kavkazu. Kolébka arménské a ázerbájdžánské kultury, válečná zóna, zmrazený etnický konflikt, který se může kdykoliv rozhořet. Etymologie názvu země precizně zrcadlí diversitu historického osídlování. Výraz nagorno pochází s ruštiny, znamená hornatý, kara je turecky černý a bakh je persky zahrada. Hornatá černá zahrada. Region, o který soutěžili Peršané, Osmané, Rusové a mnoho dalších. Momentálně ve středu zájmu nezávislých republik Arménie (AR) a Ázerbájdžánu (AZ), okupovaný Arménií, která vyhrála v 90. letech válku o území. Etnický konflikt o tento region se pokusím nastínit skrze popis zážitků naší stopovací cesty do srdce Karabachu a mého více než tříměsíčního pobytu na Kavkaze.

Tak, jako je Kosovo kolébkou srbské i kosovsko-albánské kultury, tak je Karabach zároveň kolébkou ázerbájdžánské i arménské kulturní identity. Příčinou konfliktu je tedy historicko-kulturní hodnota území Náhorního Karabachu, ne jeho ekonomická či strategická důležitost. Obě strany konfliktu, Ázerbájdžán i Arménie, jsou velice citlivé na otázku původnosti jejich kořenů na území Karabachu a soustavně se snaží o jejich archaizaci. Teorií o původních obyvatelích je nespočet, obecně nejuznávanější je teorie popisující první osadníky karabašského území jako kavkazské Albánce, kteří v průběhu bojů vymizeli, jejich církev byla absorbována ortodoxní arménskou církví a obyvatelstvo bylo poarmeno- či poázerbájdžánštěno (tzn. pokřesťanštěno či pomuslimštěno). Období násilného panturkismu a následného panrusismu přispělo k vymezení arménské a ázerbájdžánské identity, k vymezení vůči a proti identitě jiné, tedy k vymezení negativnímu. Od dob násilných osídlování území s podporou Turecka a následně Ruska se datují první násilné střety mezi obyvateli Karabachu, lidé si uvědomili, že jsou z jiného těsta.

Celý Kavkaz je tak diverzním regionem, regionem nesoucím stopy desítek kultur, otisky stovek jazykových skupin a náboženských vyznání. Právě proto je tak zarážející, že je tato diversita často neviditelná, že je schovaná, pogruzínstěná, posovětštěná, poarménštěná, poázerbájdžanštěná. Etnické konflikty zabily positivní aspekty diversity, pošlapali ji a uvrhly národní státy v nezdravé monoetnické vymezování. Tento fakt bude hrát velkou roli v budoucím vývoji a řešení zamrzlých konfliktů, bude velkou překážkou mírového soužití. V Náhorním Karabachu bylo vymazávání kulturního ázerbájdžánského přínosu až hrůzostrašné a bralo na sebe podobu zničených mešit, zneuctěných vypálených a rozkopaných muslimských hřbitovů a rozbombardovaných vesnic.

Pogromy arménského obyvatelstva r. 1895 a 1896 a následná genocida 1,5 miliónu Arménů osmanským Tureckem r. 1915 negativně vyhrotila sebeidentifikaci křesťanských Arménů a muslimským Ázerbájdžánců a zasela semínka křivd (Téma arménské genocidy je na Kavkaze tabu a její oficiální uznání Tureckem by rozproudilo nové hádky ohledně historicko-kulturních nároků na různá území. Všechna řešení tu čekají na racionalizaci politiky, což je však ve světě emotivních kavkazských nátur věc momentálně nezaručitelná a v budoucnu neudržitelná. Když gruzínský prezident Saakašvili pomalu brečí u svých komentářů v televizi, když ázerbájdžánský prezident Alyev pronáší etnicky laděné projevy typu Miloševiče a v hlavních městech se demonstruje každý den, racionální rozhodnutí nejde očekávat a ani by nenašla podporu u průměrného občana.).

Karabach byl po většinu času považován za arménské území. Roku 1917 vznikla Zakavkazská federace sdružující Gruzii, Arménii i Ázerbájdžán pod jednou střechou nového státního útvaru. Federace se však roku 1918 kvůli rozdílným zájmům státních aktérů rozpadla. Během čekání na výsledky poválečné Pařížské mírové konference Britové spravují území a krátkozrace určí Náhorní Karabach jako součást ázerbájdžánské jurisdikce, poprvé v historii Karabachu. To vyvolá protesty Arménů. V dubnu 1921 bolševici ideologicky dobývají Kavkaz, smlouva Turecka a SSSR o vzájemném přátelství přiřkne Karabach Sovětské svazové republice Ázerbájdžán. Arménská inteligence s podporou celého národa protestuje celou dobu existence Sovětského svazu. Sovětifikace a hybrid identity sovětského člověka uměle utlumí etnické konflikty. Gorbačova politika glasnosti a perestrojka slepě zametené problémy pod koberec vynese znovu na povrch a konflikt se rozhoří.

Roku 1988 započne spontánní výměna obyvatel mezi sovětskými svazovými republikami Arménie a Ázerbájdžánu. Počáteční nezájem sovětského centra vede k pogromům a krátkozraké podpoře Ázerbájdžánu z Moskvy, kde je sovětská Arménie označena za nositele separatistických myšlenek. V červenci 1988 poslanci autonomní oblasti Náhorního Karabachu (NK) odsouhlasí secesi od Ázerbájdžánu, což vyvolá dvousettisícové vlny uprchlíků, kteří se vymění mezi AR a AZ. V lednu 1990 dorazí sovětské síly „potlačit chaos“ v hlavním městě AZ Baku a během demonstrací pozabíjí až 1000 demonstrujících. Do konfliktu se na obou stranách zapojují paramilitární skupiny, beroucí osud Karabachu do svých rukou. Roku 1991 vyhlašují AZ i AR nezávislost a sovětský vnitrostátní konflikt se proměňuje v konflikt mezistátní a v plnohodnotnou válku. NK vyhlašuje nezávislost, mezinárodního uznání se však nedočká (území NK po rozpadu SSSR nikdy nebylo součástí Arménie, jedná se o nezávislou republiku, i když realita mluví jinak, NK je financován Arménií a její diasporou, vše v zemi je arménské a vazba na Jerevan je signifikantní). Násilí exploduje r. 1992.

V Karabachu se nachází (…nacházela…) sedmitisícová azerbajdžánská vesnice Chodžala, situovaná mezi hlavním městem NK Stepanakertem a stotisícovým Aghdamem (většina obyvatel byla ázerbájdžánského původu). Roku 1992 arménské vojenské síly s podporou armády Společenství nezávislých států (SNS, bezpečnostní a hospodářský regionální aktér postsovětského regionu) zmasakrovala 1000 obyvatel. Projížděli jsme touto vesnicí, tedy spíše tím, co z ní zbylo. Vypálené domy, skořápky tanků a těžké techniky, vypálené hřbitovy, vzduch se nehýbal a atmosféra šeptala, že válka skončila včera.

Roku 1992 Ázerbájdžán odmítá vstup do SNS, důvody jsou ekonomické, tedy těžba ropy a plynu z Kaspického moře. Rusko mění kurz a podporu bývalého centra získává Arménie. Tak to zůstává do konce války. V květnu 1992 je dobyto město Šuši, což má pro arménskou stranu velký psychologický význam (Na počátku 20. století i před válkou Šuši čítalo více než 40 000 obyvatel, většina ázerbájdžánského původu, 16 kostelů a 10 mešit. Během války se jednalo o důležitý strategický bod, neboť město Šuši se nachází nad Stepanakertem, který tak mohl být ze Šuši lehce odstřelován a bombardován. Momentálně v něm žije cca 4000 arménských obyvatel, opravili se kostely, domy v centru, minová pole obklopily ploty, vypálené mešity odklidily, žije se od znovu a po arménsku.). Dobytí Šuši je považováno za klíčový krok k celkovému vítězství AR.


23. července je dobyt Aghdam, 100 000 město s ázerbájdžánskou majoritou (Město duchů. Představte si opuštěné 100 000 město. Aghdam byl po dobytí rozkraden a kompletně vypálen. Mezi skořápky domů jde občas zahlédnout vojáky, kterých je na území Karabachu 40 000. Nikdo v Aghdamu nebydlí, prý je prokletým místem. Nachází se u vojenské front-line, u země nikoho mezi karabašsko a AZ hranicí, která je soustavně střežena, nepropustná a dochází na ní často k přestřelkám).


AR válku vyhrála. Mírová smlouva však nebyla dodnes uzavřena, příměří vychází z Biškeckého protokolu, podepsaného 12. 5. 1994 v Moskvě. Válka má na svědomí 30 000 mrtvých a přes milion uprchlíků. Konflikt uvrhl AZ do spirály hlubokých sociálních konfliktů, musí se vypořádat z uprchlíky z AR i NK. AR se uvrhla do izolace, současně sdílí uzavřené hranice z turecké i ázerbájdžánské strany a ekonomický dopad je silný. Ze strany AR je často do konfliktu vnášen religiózní rozměr a konflikt je prezentován jako válka muslimů a křesťanů, což není správně.

Jak jsem zmínila na začátku, důvod konfliktu je historicko-kulturní, jedná se o boj o kolébku kultury. Konečně jediným vítězem konfliktu je Rusko. Legitimizovalo pobyt svých „peace-keepingových“ složek na území Kavkazu a pokračuje ve své geopolitické dominanci na území postsovětských kavkazských republik.

Na území NK není radno chodit nevyznačenými stezkami, minová pole obklopují lidská obydlí, vojenská přítomnost je trvalá, je zakázáno fotit snad všechno krom kostelů, k vízu dostanete akreditační kartu se seznamem míst, kam máte dovoleno vstoupit. Není radno si zahrávat, NK není mezinárodně uznaným státním útvarem, tím pádem diplomatické styky neexistují a žádná ambasáda Vás nechrání. Mezi tím vším se 150 000 Arménů snaží z peněz diaspory postavit městečka tyrolského rázu a žít normální životy. Kdyby se rozhořel konflikt znovu, celý Kavkaz se chtě nechtě zapojí, Turecko na straně AZ, Rusko na straně AR. A co by asi dělala Gruze, kdyby nepřátelé Rusové přesouvali své jednotky do Karabachu po Georgian Military Highway, což je jedinou přístupovou cestou do NK?

OPATRNĚ.

PEACE. A stopu zdar!