Duhové Tbilisi

Někdy si člověk připadá i se slovanskými rysy na Kavkaze jako pankáč. 

"Je Vám dvacet čtyři a nejste vdaná? Váš život je u konce!" Ačkoliv každý rok zírám v ulicích Tbilisi na méně uniformity a zkouším nové undergroundové bary, takzvaný bábuška přístup je stále vlastní nemalému množství lidí. Církevní pravidla se prolínají jejich každodenností, holky hledí, aby neměly špínu za nehty a voněly po vdavkách. Kluci by si neoblékli krátké kalhoty, zásadně nechodí pěšky, parkují na mačo styl a hledí si rvaček za čest rodiny a známých. 

Fuj efekt vyvolává praktika, kdy otec zaučuje syna ve vykřičeném domě a holky si před svatbou nechávají obnovit panenskou blánu, což je prý nejčastější plastická operace v Gruzii (hned po pěkném nosu). Můžete svou nastávající dokonce nechat projít komisí, která provede test panenství. Turbopravoslavný recept na lásku na celý život.

Včera jsme pozvali všechny své delikventní přátelé v Tbilisi do Dive Baru. Svobodní, s tetováním a piercingy, věční dobrovolníci, bohémové, anarchisti, occupy generace a další.  Pálenka z hroznů chacha, kostýmy, Lady Gaga, třeskutá divočina uprostřed noci. Trochu jiné Tbilisi. 

Mezi místní delikvenci patří taky homosexuálové. Trpí nemocí, kterou vlastně ani nikdo neuznává. Je to jakýsi trest od boha, který, bohužel, postihl zrovna je. Holt jejich cesta ke spasení je trnitá, ale když se budou snažit a ožení se s pořádnou ženskou, může být urychlena. Tento extrém samozřejmě neblahořečí všichni, ale většina, která je hodně slyšet. I my děcka, co se spolu kamarádíme, mezi sebou máme kamarády, kteří v debatě o queer tématech upozorňují na mladé, co chtějí být jiní, jelikož je to cool a zápaďácké, že homosexuální kontext vychová další homosexuály a podobně. Minulý rok přidal do nenávistné polívky patriarcha Ilja II. svou oblíbenou ingredience, náboženství, označil homosexualitu za nemoc a adresoval úřady, ať LGBT akce nepovolují. 

Pražská Pride je fantasmagorickým snem. Organizace Identoba uspořádala na Mezinárodní den proti homofobii v květnu 2013 happening v hlavním městě a dostala na prdel od dvaceti tisícihlavého ultrakonzervativního davu. Hodně naštvaně píše o útoku na happening proti homofobii, který dostal Gruzii do evropských médií i bez války, Martin Hyťha, pracovník Nesehnutí na Kavkaze. 

Polarizační paradigma dobro vs. zlo je napříč celou společností super silné. Nedivím se našim LGBT přátelům, že se snaží držet daleko od místní hrubosti a okázalosti. Žijou v Berlíně. A kašlou na věci veřejné. Bude to trvat, než se gruzínská společnost naučí, že mezi dobrem a zlem něco je, a to něco jsou lidi. 

Call of Taburetka ukazuje příslušníky pravoslavné církve v boji proti homosexualistům. 

České lančmíty v Gruzii

Bájný mýtus praví, že král Vakhang Gorgasali z Kartli objevil v 5. století dokonalý plac pro sídlo, jehož sláva hvězd se bude dotýkat, při lovu. Bažanti, které naháněl, popadali do horkých sirných pramenů, automaticky se uvařili a byli pohodlně servírováni. Od horkého vřídla byl odvozen název Tbilisi, kdy gruzínské tbili znamená teplý.  Od sirných pramenů nám taky v našich tbiliských kutloších smrděly vlasy, olézala koupelna a občas i korodovaly vnitřnosti. 

Díky legendě vím, že bažant je chochobi a mé příjmení v gruzínštině by tedy mohlo být ხოხობიშვილი (t.j. Chochobišvili). Jako dřívější čtenářka Bravo Girl taky vím, že by to mohl být osud, že zrovna bažanti položili svou oběť na oltář Tbilisi. Stejně jako já, Bažantice, pokládám gruzínský pohostinný fenomén na oltář českému turismu. 

Při odletu z Prahy je u Passport Control vyzutých deset párů pohorek. Na konci pásu leží desítky ešusů a jedna plynová bomba. Češi jedou do hor. O bombu svádějí před vstupem na palubu bitvu, jak si ohřejou lančmít? 

Izraelci, Poláci a Češi jsou nejčastějšími návštěvníky Gruzie. Když slyším v Tbilisi češtinu, automaticky oslepnu a ohluchnu. Chci si užít samu sebe, v co nejosekanějším sociálním kontextu. Reflexe z domoviny přichází po návratu. Potkávám se vesměs s pozitivními ohlasy, ale taky znám reakce typu "všichni mně nutili víno a mí hostitelé přikazovali, co mám dělat; mají otřesné cesty a veřejná doprava funguje bez jízdních řádů; všude samá politika; otravovali mě místní chlapi;" až po "nic tam nefunguje a lidi jsou uřvaní."

Paradoxem je, že za svou kavkazskou éru jsem do Gruzie nalákala minimálně dvanáct Čechů a Češek, nemluvě o účastnících projektů Be International. Těm se snažíme vysvětit, že na Kavkaze je ta správná příležitost pro boření vsáklých výchovných vzorců ("od nikoho si nic neber a hlavně nemluv s cizími lidmi!") a zakořenit v sobě opačný precedent - LIDI JSOU DOBŘÍ. Užívejte si pohostinnost jako fenomén krásný ve své iracionalitě, založený na důvěře k lidem. Promýšlejte své názory, buďte pevní ve svém mínění a znejte ideovým zázemí, které z vás mluví. 

Díky tomuto přístupu jsem se seznámila například s milovnicí klasické hudby a zpěvačkou Ekou, která mě bere do hlavního gruzínského divadla backstagí, včera mě pozvala do divadla na oslavu narozenin v kruhu herců stínového loutkového divadla, kteří jsou uprchlíky z Abcházie, nakrmila mě u sebe doma neuvěřitelně výbornou a čerstvou zeleninou, sýrem a lahodným chlebem, navrch přidala ovoce a zákusky. Strávila jsem večer debatou s její patriotickou maminkou, v jejich prostorném bytě, plném umění a hudebních nástrojů. Eku jsem potkala náhodou na jednom domácím večírku, slyšela jsem její rozhovor o opeře, zapojila se a nyní je to třetí rok, co se potkáváme. Na příští léto jsme si domluvily MFF Karlovy Vary. Juchů.

Na Kavkaze pobývá skupina šikovných Čechů, kteří vedou úžasné občanské projekty. Ředitelem Norského uprchlického centra byl Čech, působí zde Člověk v tísni, Nesehnutí a Charitas ČR, všichni zde zapustili kořeny a podílí se na úžasných nápadech. Tito lidi kombinují svou lásku k přírodě s láskou k lidem. Nejsou to jen hory, které je přitahují, ale i lidskost, která prosakuje na povrch. Osamoceně u ohníčku s písničkami bratří Nedvědů to nepůjde. Musíte se snažit a stát se součástí společnosti, vměstnat se mezi místní a pozorovat okolí zevnitř útrob kavkazského života. Pak k Vám budou i hory přívětivější, čestné pionýrské. 

Asi je na čase založit si cestovku :-)

Vaše Klárka Chochobišvili

Oněgine, já píši vám - co mohu více?

GMT +3. Kavkaz. Epika ruských románů a Bulgakovův magický realismus prosakují skrze mé oblečení. Rvu svou duši, jsem oslizlá kýčem a připadám si jak nejteplejší instagramový filtr. V dojezdnosti maršrůtek jsou přátelství, naše školení v Kobuleti, v ázerbájžánských horách a týden v Jerevanu. 

I letištní hala se vzpírá dostředivosti. Skandujícím fotbalistům Dinamo Tbilisi tleskají pravoslavní mniši a společně křičí slávu "Gaumar-jos, gaumar-jos, guamar-jos jos jos!". Snad si spolu taky řádně vypijou, jak se sluší a patří na kavkazské chasníky. 

Stopnu si taxík s SPZkou BOS999, v mžiku mi je nabídnuta cigareta. Za deset eur dostanu lekci ruštiny, seminář o minerálních kocovinových vodách, jídlo z nočního magazínu a cestu do nového domů. Taxikář je prostě boss. 

Jsem doma. Pokojíček nic neskrývá. Dveře z pavlače klasického tbiliského domu vedou k popelníku u postele, odpadu uprostřed koupelny a sbírce ruské literatury. Trochu mě zklame, že mi voda z umyvadla nevyteče na nohy. No, Barma to není. Ale postel je řádně měkká, jojo, Gruzie, s kladivem a lepící páskou ve státním symbolu. 

Znáte mě, ráno nemůžu dospat, jak jsem rozjuchaná. Boj s klíčem v železných vratech, pětiminutová konverzace o Praze ve směnárně ("hodně nás tam bylo, v šedesátém osmém, osvoboditelé"), odmítnutí nabídky na výlet od místního havrana (v našem slangu gruzínský balič) a ranní klasika - pivo a sýrový koláč khachapuri. Alkohol na lačno a jídlo vychází na tři eura. Prosvištím si gruzínštinu a užiju si nasranost Gruzínců ve službách - oční kontakt se zákazníkem nebo úsměv, proč, vždyť musím trávit den v hokně!

Dneska domluvím párty rizikových subkultur, kterou tu příští týden uspořádáme, schůzku s ministrem pro reintegraci a předám absint, čokoládičky a slivovicu, co jsem dovezla kamarádům. Asi stojí za to, psát si zase blogový deník. Takže, tady jsem. 

Klárka, sandokanka, z Tbilisi.