GMT +3. Kavkaz. Epika ruských románů a Bulgakovův magický realismus prosakují skrze mé oblečení. Rvu svou duši, jsem oslizlá kýčem a připadám si jak nejteplejší instagramový filtr. V dojezdnosti maršrůtek jsou přátelství, naše školení v Kobuleti, v ázerbájžánských horách a týden v Jerevanu.
I letištní hala se vzpírá dostředivosti. Skandujícím fotbalistům Dinamo Tbilisi tleskají pravoslavní mniši a společně křičí slávu "Gaumar-jos, gaumar-jos, guamar-jos jos jos!". Snad si spolu taky řádně vypijou, jak se sluší a patří na kavkazské chasníky.
Stopnu si taxík s SPZkou BOS999, v mžiku mi je nabídnuta cigareta. Za deset eur dostanu lekci ruštiny, seminář o minerálních kocovinových vodách, jídlo z nočního magazínu a cestu do nového domů. Taxikář je prostě boss.
Jsem doma. Pokojíček nic neskrývá. Dveře z pavlače klasického tbiliského domu vedou k popelníku u postele, odpadu uprostřed koupelny a sbírce ruské literatury. Trochu mě zklame, že mi voda z umyvadla nevyteče na nohy. No, Barma to není. Ale postel je řádně měkká, jojo, Gruzie, s kladivem a lepící páskou ve státním symbolu.
Znáte mě, ráno nemůžu dospat, jak jsem rozjuchaná. Boj s klíčem v železných vratech, pětiminutová konverzace o Praze ve směnárně ("hodně nás tam bylo, v šedesátém osmém, osvoboditelé"), odmítnutí nabídky na výlet od místního havrana (v našem slangu gruzínský balič) a ranní klasika - pivo a sýrový koláč khachapuri. Alkohol na lačno a jídlo vychází na tři eura. Prosvištím si gruzínštinu a užiju si nasranost Gruzínců ve službách - oční kontakt se zákazníkem nebo úsměv, proč, vždyť musím trávit den v hokně!
Dneska domluvím párty rizikových subkultur, kterou tu příští týden uspořádáme, schůzku s ministrem pro reintegraci a předám absint, čokoládičky a slivovicu, co jsem dovezla kamarádům. Asi stojí za to, psát si zase blogový deník. Takže, tady jsem.
Klárka, sandokanka, z Tbilisi.
Žádné komentáře:
Okomentovat